Srpen 2009

Půjčte mi ten volejbalovej míč....

30. srpna 2009 v 10:55 | Anika |  ►Den ode dne
Včera jsme se ségrou viděly film Pocahontas a já teda musím říct, že se mně moc líbil. Asi začínám bejt už hodně dětinská...ale co...a nebo taky byla nuda, takže ten film bodl. Ale prostě se mi to líbilo a myslím si, že to je moc hezky zpracovaná věc, taková oddychovka. Ale PĚKNÁ oddychovka. Jo a taky jsme viděly film Špatné zprávy pro medvědy. To bylo taky dobrý...Hoďte oko sem.
Taky u nás ze čtvrtka na pátek a z pátka na sobotu spala Elis, což bylo super, pokecaly jsme, dívaly se na Golden league a na Kurýra, vrátily jsme se i ke skvělé hře Captain Claw a zjistily, že nás to i po těch letech docela dost baví, dokonce jsme navštívily i místního velkoobchodníka Šrámka a koupily si Kinder mléčný řez a Laysky takový ty hranolkový a bylo nám prostě fajn.
V sobotu odpoledne jsem odjela do Tišnova s úmyslem, že navštívím lidi v tělárně, pokecáme, a tak a že si MOŽNÁ TROCHU ZAPINKÁM a samozřejmě jsem hrála skoro celej večer, takže to vůbec nepřispělo k mýmu zdraví, možná spíš naopak.
Teďka nevím, co dělat. Stahuju si Clawa a myslím, že si chvíli zahraju, ale pak bych taky měla oprášit housle a klavír a psychicky se připravit na úterní školu. Jo a taky jdu zejtra k očařovi, to se mám. Zjistím, jak moc jsem od poslední kontroly oslepla a třeba budu mít ještě ty další druhý brejle...A třeba už taky uvidím líp na hvězdy. A třeba taky i nějaká spadne....

Vlak je připraven k odjezdu....

26. srpna 2009 v 18:58 | Anika |  ►Den ode dne
Dneska jsem strávila moc super den se svou kamarádkou z Hodonína. Bylo moc fajn ji opět po roce vidět, naposled tomu bylo totiž na akci Hudební mládeže v Poděbradech, a protože jsme zůstaly celý ten rok v kontaktu, domluvily jsme se na začátku prázdnin na scuka v Brně.
Tákže jsme dneska prošly snad celou Olympii a Vaňkovku, zašly na oběd do KFC, pak ještě na kafe a zmrzlinu, v pět jsme se rozloučily a pak každá mířila svým směrem domů. Čekala jsem ještě na nádraží asi půl hodiny, protože mi dřívější vlak ujel, ale nějak mi to nevadilo. Stála jsem ve vestibulu a čekala, až na se na velké tabuli zobrazí nástupiště a kolej osobáku do Tišnova...
Přijela jsem domů, zjistila, že sestra neutřela nádobí, které jsem ráno musela umejt a docela mě to naštvalo, protože už mě tady tohle její věčný *** (nevím, jak to napsat) prostě nebaví...(ale to stejně nemá cenu vypisovat)
Teď zas poslouchám Landovo album Neofolk a moc se mi líbí a taky si k tomu myslim uvařím Caro.
Bolení v krku a rýma mě neopouští, což mě docela dost deptá a doufám, že to za chvíli bude v pohodě, ale nějak se to nedaří. Takže doufám v lepší zítřky a tím ukončuju tendlecten článek....

Take me back to the start...

25. srpna 2009 v 11:34 | Anika |  ►Hudební kout

Mnozí ji znáte. Dokáže rozbrečet, dokáže zamotat hlavu myšlenkama...Je krásná...Nevím, co jiného k tomu dodat...




Coldplay - The scientist

Come up to meet you, tell you I'm sorry
You don't know how lovely you are

I had to find you
Tell you I need you
Tell you I set you apart

Včera mě někdo trefil, prohnal mi hlavou kulku...

24. srpna 2009 v 12:51 | Anika |  ►Den ode dne
Dneska mě zas někdo zastřelil. Co si pamatuju, je to už potřetí a pořád je to takový divný...
Prvně to byli teroristi z counter striku, kteří zajali všechny lidi v Deblíně a já jsem se tam omylem někde objevila a než jsem stačila utýct, ten jeden mě střelil a já jsem tam ležela v příkopě, cítila tlak v celým těle, všude po mně se rozlilo takový studeno, valila ze mě krev a poslední, co jsem slyšela, bylo: "Neboj se, do deseti vteřin ti exploduje srdce". Uklidňující. Do sedmi vteřin jsem byla tuhá....
Potom další věc. Byli jsme s rodinou a známýma na dovolený a tam bydleli v baráku s nějakýma uprchlíkama, na které na každou noc chodila hlídka se samopalama a oni se museli schovávat. Jednou jsem se takhle musela schovat i já se svou kamarádkou. Byli jsme za nějakou komodou v jedné místnosti a tam vešli dva vojáci. Viděla jsem, jak se ten jeden blíží ke mně, tak jsem rychle vstala a našplíchala mu do očí pepřák. Otočila jsem se, chtěla utéct, jenže mi cestu zkřížil jinej chlap, tak jsem se otočila zpět a chtěla se zas schovat, ale nějak se mi to nepovedlo a on mě postřelil do ramene. Potom utekli, oba dva. Napsala jsem kamarádce tři jména kamarádů a k nim moje poslední slova a ať jim to vyřídí...myslím, že jsem to přežila, s obvazem na ruce. Nebylo to zas takový terno....
A dneska mě zas v noci někdo trefil. Přežila jsem určitě, jenom jsem prostě žila s kulkou zapíchlou v hrudníku. Docela to bolelo. Zas takový studeno po celý horní části těla. Možná ze mě tekla i nějaká ta červená, to už si moc nepamatuju. Vzpomněla jsem si na to až teďka, když jsem obědvala a ucítila takovej menší tlak na plicích....
Zajímá mě, co bude dál. Jestli mi v dalších snech někdo usekne hlavu, uřeže cirkulárkou nohy nebo mi vydloube oči...kdoví. Mám asi docela velkou fantazii....

Tisíc různejch tváří...

20. srpna 2009 v 12:14 | Anika |  ►Den ode dne
Jela jsem tramavají, a protože nebylo místo, stála jsem. Nevadilo mi to. Naopak. Pozorovala jsem lidi kolem sebe a přemýšlela o tom, co vidím. Hnedvedle mě nalevo seděly tři páry. S rukou kolem ramen a s láskou v srdci. Bylo to hezký a docela jsem jim záviděla, ale nechtěla jsem na ně nějak zírat, i když ke mně seděly zády. Napravo bylo dítě v kočárku a koukalo na mě. Tak i já na něj. Čekala jsem, jak to douho vydrží. Mělo krásný oči..plný lásky, spokojenosti a dětské naivity a důvěry. Jo, děvče, pomyslela jsem si, ty si stejně nebudeš pamatovat, že se na tebe nějaká holka v šalině dívala, když jsi byla malá..
Odvrátila pohled a začala si cucat prsty. O další stanici dál popadla její matka kočárek a vystoupily. Chtěla jsem se ještě na tu holčičku usmát, ale ona se dívala jinam. Dveře se zavřely a já ji ztratila z dohledu. Přemýšlela jsem, proč právě na ni se mé oči zaměřily. Mě baví pozorovat ostatní a svět, který plyne kolem mě. A nejzajímavější je to vědění, že stovky cizích lidí, které za jediný den potkám, už třeba nikdy v životě nespatřím...

Maluju vzdušný zámky...

18. srpna 2009 v 21:43 | Anika |  ►Den ode dne
Tak jen sedím, tupě zírám do obrazovky, popíjím rybízovej džus, u toho jím gumový coca-coly, poslouchám tohle a další písničky takovýho tipu a nějak mi není do smíchu. Spíš se utápím v jakési nudě a neschopnosti cokoliv podniknout a taky v sebelítosti a sebekritice a prostě v sobě samé....nějak se nemůžu najít...
Bojím se toho, co bude zítra a pozítří a že si všechno maluju moc pěknýma barvama na to, aby to tak skutečně bylo...
Zkrátka a jednoduše, jsem divná. Moooc divná. Ale to je v tomhle věku asi normální. Ale mě to stejně štve, protože nechci bejt divná. Chci bejt normální a mít ve všem pořádek. Místo toho se mi hlavou honí miliony myšlenek a pocitů a já nevím, co s tím dělat...Někdy mám takovej pocit, že bych nejraději skočila pod vlak a nechala to všechno běžet beze mě. Jenže je to srabský. Hodně srabský. Nechat tady všecky ostatní a takhle utýct od všech problémů (který ani tak strašný nejsou oproti ostatním lidem - to mě na tom štve uplně nejvíc). Jsem prostě malá, blbá holka, která nemá ponětí, co je tenhle svět zač. A když mě začnou přepadat takové výše uvedené chmurné myšlenky, říkám si, jestli jsem vlastně hodna toho tady být....

And I want to get free...

17. srpna 2009 v 17:11 | Anika |  ►Hudební kout
Sedím u počítače a je tu ticho. Vzpomenu si na skupinu Goo Goo Dolls, že kromě písničky Iris (soundtrack Útěk z vězení) žádnou jinou neznám. Na youtube kliknu na náhodnou - Here is gone.
Líbí se mi, je taková povzbudivá (aspoň melodií, text jsem si nepřekládala), tak si ji zkuste poslechnout...





Hledám...

17. srpna 2009 v 17:04 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Skrz zavřené okno
hledám mraky,
co pouští déšťové kapky
na hlavy kolemjdoucích lidí
a tiše jim závidím.

Skrz zavřené okno
hledám vítr,
co hučí ve větvích stromů
a plete lidem vlasy
a tiše mu závidím.

Skrz zavřené okno
hledám duhu,
co se objevila na nebi,
aby dávala lidem barvy
a tiše jí závidím.

Skrz zavřené okno
hledám lásku,
co zbláznila dva lidi do sebe
a vykouzlila úsměv na tváři.
A tiše jim závidím...

A? No...na A asi žádná nadávka není...

17. srpna 2009 v 11:57 | Anika |  ►Den ode dne
Když jsem se včera loučila s kámošema/škama 4%ním pozdravem Čau čau ahoj čau, sedla s Elis na kolo a ujížděly jsme k nám domů, mlelo se ve mně asi milion pocitů naráz. Ty čtyři dny, které jsem s nimi strávila, mi daly hodně. Zaprvé jsem dokázala ujet dohromady asi 230km, což se mi za celý život ještě nepovedlo, a zadruhé jsem se tam ještě víc skamarádila s lidma ze sboru a jen se potvrdilo to, že jsou opravdu skvělí...
První den jsme jeli vlakem do Kolína, i když jsme všichni mysleli, že to je cesta z PARDUBIC do Tišnova a ne z Kolína, takže jsme si ještě docela dost hned první den zajeli. Ale nálada byla pořád docela dobrá a to i po 77mi kilometrech. Jen smůla, že hned první den, se dva kluci od nás vybourali...
V kempu jsme se hnedka zabydleli, postavili stany a někteří se oblíkli do plavek a šli zkusit vodu v místním rybníku. V tak teplé vodě jsem se už hodně dlouho nekoupala. Bylo to super. Takže jsme cákali, skákali, potápěli se a dělali kraviny, než se začalo stmívat. Zmrzlí a vyčerpaní jsme se usadili na lavičku na břehu a začala "velká pařba". Popřálo se Markétce, chlemtala se kofola, sprite a coca-cola a jedli brambůrky. Taky jsme se dívali na hvězdy, který měly padat, ale nepadaly, ale i tak to bylo fajn. Všichni se už tak nějak trousili do spacáků a nakonec jsem tam zůstala jen já a jeden kamarád a asi za půl hodiny po odchodu ostatních jsme odešli taky. V noci tam nějací ožralci zpívali a křičeli, což bylo taky docela dost zajímavý, ale nedalo se u toho spát (ale někteří to kupodivu zvládali). Já teda ne. A Elis, druhá Elis a Tom taky ne. Tak jsme se smáli až do doby, než na ty ožralce někdo vylítl a řekl: Tak bude tu už, kurva, ticho???!!!...Po tomhle ti chlapi ztichli a byl klid. Zajímavé. Čekali jsme totiž, že se začnout smát a křičet ještě víc.
Ráno jsme vyjeli a s jednou kamarádkou očekávaly krizi. Jo. Když jsme jezdili po lesních cyklostezkách (pokud se to tak dá nazvat), jeden gryml vedle druhýho, samá tráva, samej hnus, samý KOPCE a vůbec to nešlo, normálně jsme seskakovaly z kol a tlačily je, navzdory tomu, že by se nám někdo mohl smát. Taky jsme ještě spolu s jedním kamarádem vymýšleli sprostou abecedu od A-Ž, ale na některý písmena jsme nemohli přijít. Nevadí. Nadávali jsme i tak.
Potom jsme se omylem rozdělili na dvě skupiny, protože ti vepředu jeli moc rychle a sešli jsme se až ve Skutči na nádraží a tam jsme se mohli rozhodnout, zda jet do Borové u Poličky vlakem nebo na kole. Ti rozumější (spolu s nimi i já :D), jsme zůstali a čekali na vlak a přitom hráli Milionáře, což byla docela sranda.
Dojeli jsme do kempu a tam čekali na zbytek. Postavili jsme stany, byli ještě chvilku venku u ohně, ale já a holky jsme odešly spát docela brzo, byly jsme unavený a zmožený.
Třetí den jsme se rozdělili na dvě skupiny. Někteří chtěli jet na Toulovcový Maštale, což znamenalo, že si docela zajedou, ale to se nám některým nechtělo, takže jsme jeli už rovnou do dalšího kempu vzdáleného něco kolem 20ti km. Když jsme potřebovali, tak jsme si kopce vytlačili, byl klid, čas a pohoda. V kempu jsme čekali na Maštaláky, ale nějak jim to trvalo, protože se tam docela zdrželi. Taky kvůli tomu, že jeden kamarád přeletěl přes řídítka. Docela dost jsem se o něho bála, navíc nám nikdo nepodal info, co mu je, takže jsme vůbec nevěděli, na čem jsme. Spíš si z nás ještě dělali srandu a my nevěděli tuplem, co dělat a co si myslet.
Dopadlo to ale docela dobře, ale stejně nám do telefonu neřekli pravdu, museli jsme si holt počkat, až náš saltista dorazí...
Večer jsme byli u ohně, zpívali písničky a povídali si a bylo to fajn. Já jsem ale měla takovou divnou náladu, takže jsem se už o půl jedenácté vydala do hajan. Ale stejně jsem nemohla spát..
Ráno jsme byli všichni usmrkaní, unavení, uchrmlaní, někteří trochu zdrclí a naštvaní, že už nechtějí nikam jet, ale protože jsme už byli od domova nějakých 75 kilometrů a od poloviny znali cestu skoro všichni (protože jsme před týdnem tama jeli), uběhlo to docela rychle, navíc jsme ani nějak moc nenadávali (úspěch!).........................
Přežili jsme to. Zvládli jsme to. Bylo to super. Snad příští rok zase pojedem v takovéhle sestavě, protože si ji nemůžu vynachválit...
A mimochodem, pokud někdo vymyslíte nadávky na všecky písmena v abecedě, budete fakt dobří....

Peace, love a kytičky

11. srpna 2009 v 12:35 | Anika
Líbí se mi tenhle styl. Škoda, že nejsem v 60tých letech. Mám moc ráda film Hair - kdo jste to neviděli, určitě se povídejte, je to moc pěkný, pokud chcete info, jukněte tady.
Sice nevím, jestli bych podporovala hippies se vším všudy (drogy etc.), ale tak to prostě bylo. Líbí se mi na tom hlavně svoboda, flákání a těžká pohoda..:))

Piňacoládová difúze v čaji

11. srpna 2009 v 9:38 | Anika |  ►Den ode dne
Je ráno, za pár minut devět a já se pomalu probouzím po bezesné noci a po dlouhým převalování. Včera jsem šla spát až kolem třičtvrtě na dvanáct a to jsem se vydala do postele už v jedenáct. Za prvé jsem se trochu sekla u icq, kde jsem hodinu čekala na kámoše, kterej mi napsal, že na icq přijde za chvilku (tuto zprávu jsem obdržela o půl deváté), ale dorazil až kolem desáté. No, asi je pro mě "chvilka" krapet něco jinýho. Nevadí. A taky jsem neusnula hned kvůli tomu, že jsem si vzpomněla, že jdu další den na rehabilitaci, takže bych si asi měla zacvičit. Tak jsem hezky posilovala břišní a mezižeberní svaly a už se začínám bát, že mi doktorka vynadá, že na to kašlu a že necvičim podstivě....
Vstanu, uvidím strašnej binec v pokoji, ale nenapadne mě nic jinýho, než pustit počítač a napsat článek. Bordel počká (i když on čeká už asi tři dny...). V zrcadle uvidím místo vlasů takový rozčepýřený cosi, nalejvám vodu do konvice, abych si mohla udělat piňakoládovej čaj (kterej už třetím dnem pravidelně piju a moc mi chutná) a říkám si, že bych mohla posnídat šopák. Jenže maminka mě nejspíš včera zbavila balkánskýho sejra, takže křupat samotnou papriku, samotný rajčata a samotnej okurek by mě asi nebavilo, takže jsem si vytáhla višňovej florián, kterej teda nebyl nic moc. Musím však ještě podotknout, že chutnal divně asi kvůli tomu, že jsem si vyčistila zuby a ona ta pastová příchuť tomu grády moc nepřidá. Tak jsem k tomu pochroupala oříškovou čokoládu Schogetten a hned mi to z/spravilo chuť (nějak mě v tyto prázdninové dny opouští znalosti z češtiny, omlouvám se).
Včera jsme taky s kámošema/škama ze sboru sjížděli na gumákách Svratku, což bylo moc fajn a místy opravdu dost vtipný. Akorát že ta voda byla docela studená, takže se posádky snažili co nejvíc udžet v lodi a ne mimo ni..(což se ale některým moc nedařilo - Kolikrát že ses už koupal? Třikrát! Tak to na tu pětku dotáhneš!...).
Jeli jsme tak od půl čtvrté do osmi, takže to dalo zabrat, hlavně zadku. Měla jsem ho dost bolavej už od kol a když už to začalo bejt dobrý, šup do lodí a je to tu zase. Ale v horším vydání. Nevím, jak přežiju ty čtyři dny na kole....
Dneska jdeme s kámošema/škama do kina na Dobu ledovou 3, tak se docela těším, jenže pořád je ještě na mě vymyslet místo a čas srazu, protože někteří jedinci neví, kde je letňák. Jenže na nádraží se jim to zdá daleko (a mají pravdu) a v osm se jim to zdá brzo (a mají pravdu). A vzhledem k tomu, že já dojedu na nádraží a o půl osmé, raději se s nimi nebudu hádat a budu jen tiše doufat, že se snad někde najdem.
Myslím, že si půjdu napustit horkou vanu s pořádnou porcí pěny. Mám ráda bublinky...

Chodníkem vajglama posetým kráčí dva páry pevnejch bot....

10. srpna 2009 v 11:41 | Anika
Kroky, chodníky, stopy a cesty, co mě zaujaly...




Příběh "ze šuplíku". A to doslova.

9. srpna 2009 v 14:55 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Tuhle povídku jsem našla předevčírem a je docela dost stará, měla jsem ji napsanou v sešitě, kterej jsem nějakým záhadným způsobem v tom mým sešitovým brajglu našla :D Tož...tu ji máte:


Tak jsme tu seděli jen my dva.
Všichni ostatní už odjeli, jen my ještě na chvíli zůstali, čekali jsme, až zapadne slunce.
Ale nemluvili jsme. Jen seděli a koukali na krajinu a na nebe, které se barvilo do červenooranžových odstínů. Asi ani nebylo třeba slov. Bylo tak nádherně, že to nepotřebovalo nějaký komentář.
Slunce se pomalu ukládalo za obzor a my jej hltali pohledem. Tak krásné a nevinné.
Připadala jsem si najednou jako nic, jako malé zrnko máku ve velké makovici, jako malý človíček v obrovském vesmíru.

Bouřka

9. srpna 2009 v 14:29 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze

Je krásná a je tajemná
směje se,přitom brečí,
přijde k nám bez pozvání,
bez okolků,bez řečí.
Kapky buší do oken
a mraky nebem táhnou,
je doufáním,je vzpomínkou
budoucí,přitom dávnou.
Na cestách jsou kaluže,
tmavé,jako káva,
bouřka je osamělá.
Je ticho. Poprchává.

Nevíš, co bude zítra, nevíš co bylo dnes...

9. srpna 2009 v 14:10 | Anika |  ►Hudební kout
Protože mi už několik dní duní z repráků písničky od Dana Landy, chtěla jsem vám ukázat jednu moc hezkou, textem takovou typickou Landovku, ale myslím, že je opravdu vyvedená, akorát ten klip není původní (on totiž asi ani žádný není), ale zkuste si ji pustit a udělat si o ní nějaký "obrázek" a pak mi můžete napsat, jestli se vám líbila nebo ne..




Dan Landa - Jméno ve skále

Ptáci po nebi táhnou.
Slunce se k obzoru sklání.
Sedím a tesám do kamene.
Posílám bohům svý přání.

Kéž je ze mne centurion, kéž přijde řada na můj štít.
V lesích plných barbarů, jenž si nezaslouží žít.

Vrátit tak čas, to tady na tom světě nejde...

8. srpna 2009 v 20:36 | Anika |  ►Den ode dne
Dneska jsem měla super den. Ve sboru se mi moc líbilo Dymmyho kázání, opravdu to stálo za to. Něco v tom se mě hodně dotklo...Jenže stejně to nedokážu popsat slovy, protože Dymmyho podání bylo takové, jaké by už stejně nikdo jiný nedokázal.
A kromě toho, celou dobu jsem se rozhodovala, jestli mám jet na jednodenní kola, které naplánoval jeden známý ze sboru, ale nevěděla jsem, jestli je to dobrý nápad nebo ne. Já jsem totiž na kole docela dost dlouho nejela, navíc jsem nevěděla, jestli těch 30 kilometrů zvládnu. Ale co, musím trénovat na "velký" kola, který se budou konat za pár dní. První šok, když už jsme nastoupili do vlaku, byl, že se prý nejede 30km, ale 50. To nám ten známý neřek kvůli tomu, že bychom nikdo nejel. Holt, byl fikanej.
Ale dopadlo to dobře. Jsem moc ráda, že jsem tam byla a užila si to s ostatními kamarády. Mám dojem, že nás všechny ty sborový akce dávají nějak dohromady, což je určitě moc dobře, protože ve sboru jsou opravdu skvělí lidi. Takže teď v pondělí máme naplánovanou jednodenní vodu - pojedeme Svratku - takže to asi taky bude stát za to. Potom bude kino, pak kola, pak "pařbáááá" :D...takže si myslím, že tyhle prázdniny ještě budou hodně fajn. Už se nemůžu dočkat, až tohle všecko vypukne. Jenže stejně je pak všemu konec a zbydou jen vzpomínky....Jediné, v co můžu doufat, je, že se budeme potkávat s těmadle lidičkama každý pátek a sobotu ve sboru a v tělárně. Zkrátka si myslím, že jsme všichni rádi, že se máme....

Nastal nejmagičtější moment století

7. srpna 2009 v 13:13 | Anika |  ►Den ode dne
Možná jste to četli. Já jsem si toho všimla teda až kolem 13:05. Škoda. Mohla jsem si taky pořádně užít magické datum s časem dávající dohromady postupku. Bylo přesně 12:34:56 07/08/09.
Hezké, ne?
Prý v tyto magické časy nastává mor, padají letadla, či přijde samotný Satan.
Ještě, že jsem si toho nevšimla dříve, třeba bych se začala i bát:D
Doufám, že vy jste to ve štěstí a ve zdraví přežili - i když jste o tom třeba nevěděli, a pokud se chcete podívat na víc podrobností, mrkněte sem.

Vlastní tvorba aneb moje myšlenkové pochody

7. srpna 2009 v 11:10 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
"Kde je anděl anebo saniťák, nebo hasič, ať je to tak nebo tak, hasič, anděl, saniťák nebo čert, hlavně že to není třeba finančák..."
Lalala..
Poslouchám Dana Landu a u toho se mi pěkně jí a píše a zpívá, a tak vůbec...
Když už mluvím o tom jídle..dneska jsem byla opět sama doma, takže na mě zbylo vaření (pokud bych teda nechtěla scípnout hlady). Tak jsem si udělala sójový maso s rýží (z velkého nákupu v glóbusu:D). Samozřejmě zase stylem, dám ohřát vodu, mezitím někomu napíšu na ICQ, mezitím upravím blog a mezitím si zazpívám a kdovíco ještě, takže se stalo to, že se mi to začalo vařit nějak moc...rozškubla jsem sáček masa a vysypala toho do hrnce nějak hodně...
Teďka jsem už totálně plná a docela mi toho zbylo. Nechcete někdo přijet na oběd?
Ale abych se vrátila k tomu, k čemu jsem původně chtěla. Tady tohle místo bude sloužit k mým vlastním básničkám, úvahám, povídkám a různým mým myšlenkám zpracovaných do jakékoliv formy, jinak zápisky, jako jsou tyhle (proč to teda sem píšu netuším....) o tom, co dělám a nedělám, najdete v rubrice Deník Aniky H. :) OK. Tak se loučím, čest práci (a sójovýmu masu!)

Informace pro začátek

7. srpna 2009 v 10:55 | Anika
Čas od času si vyrazím s foťákem (teď už se Sony Cyber shootem DSC W220), ať už do přírody nebo za lidma nebo za mýma botama nebo za dalšíma věcma, které já ráda fotím, ale někteří lidé to nejsou schopni pochopit (podotknu například lavičky a lampy).
Do této rubriky budu zařazovat některé fotky, které si myslím, že se třeba povedly a byla bych ráda, kdybyste sem tam přidali nějaký příspěvek do komentářů, abych věděla, že se sem třeba někdo i dokonce dívá..:)
Tož, to je řečí, ale já musím jít dál makat, ať to tady trochu vypadá ;)

Rekonstrukce anikiss

7. srpna 2009 v 9:43 | Anika |  ►Den ode dne
Už dlouho jsem tady nic nenapsala. Sice to nejspíš nevadí, protože tady nějak extra moc lidí nechodí, ale byla jsem spíš naštvaná sama na sebe, že i když jsou prázdniny, tak já nejsem schopna chytnout svou hlavu a pořádně s ní zatřepat, aby se v ní honily nějaký myšlenky, který by tu mohly být zveřejněny, dále pak zvlanařit líný prsty, který by snad jen pořád hrály volejbal, aby párkrát udělaly ťuk ťuk a ha! Byl by z toho článek.
Taky mě napadlo to tady trochu zrekonstruovat, protože mě to tady krapet omrzelo. Vidím to na menší comeback, snad i s porcí nějakejch fotek, nových básniček a mých podobných milovaných canců, a tak doufám, že se vám tu bude třeba ještě i trošku líbit.
Teďka poslouchám Landu, vracím se k němu po dost dlouhý době, našla jsem totiž v Maršově CD jeho všech alb. Johohooo...a už to valí v reprákách a já si prozpěvuju a vůbec mi nevadí, že vyju jak debil a jen tiše doufám, že to sousedi neslyší....
zdar a sílu, najdeš...třeba v čoko lupínkách:)