Říjen 2009

Ftojíf? Ftojim...

27. října 2009 v 16:04 | Anika |  ►Den ode dne
Oslavka (víkend na chatě u řeky Oslavy) byla skvělá. Škoda, že nás tam nebylo víc, ale i tak to bylo super. Těžko říct, co bylo nejlepší, zážitků mám hodně, ale asi ta nádherná příroda okolo a lidi, který mám ráda hned vedle. Podzim tam ukázal svý kouzlo a nikomu z nás se nechtělo domů. Asi to tady nemá cenu vypisovat, protože nechci, aby někteří, co měli jet, smutnili, že tam nebyli, ale i tak, naplánovali jsme spolu s Dymmym akcí víc než dost, tak to určitě nebyla poslední.
Včera jsme měly s Káťou koncert. Bylo to docela zajímavý. Hrály jsme skladbu pro housle a kytaru a bylo to na takovým večírku kytaristů, pro ně to naše vystoupení mělo být motivací nebo co. Ale nejlšpí byl ten začátek dne...oblíkla jsem se uplně normálně, protože jsem ráno ještě nevěděla, jestli na tom koncertě vůbec budeme hrát. Poslední dvě hodiny ve škole jsme šli se třídou do Porty coeli, pršelo, bylo blato, takže moje tenisky postupně získávaly takovej špinavej nádech. A pak mi došlo: Jo áha..já vlastně už dneska nepůjdu domů. A dneska je koncert. Takže v tomhle budu hrát. Sakra?! :D....no...Káťa mi nabídla, že mi do zušky donese nějaký boty a že doufá, že mi snad budou...(měla jsem černý kalhoty, takže to bylo docela v pohodě. Ale i tak jsem z nich musela oddělat to blato...). Koncert začal. Tak, Ani, tady máš ty boty! řekla Katka a vytáhla z kabele takový malinký střevíčky..Víš, Katy...ony mě budou asi docela dost malý. Jo. Byly. Nedostala jsem se do nich. Aha! A co teď? Katka měla sebou dokonce jedny kozačky, ve kterých teda přišla. Ty, Katy...prosím tě...nemohla bych si půjčit aspoň ty kozačky? Noo, ty jsou mamčiny, to byly jediný suchý boty, co jsem doma našla...Takže jsem si k černým umazaným kalhotám a komunistickýmu tričku (kdo neviděl-tričko, na kterým jsou třešně) vzala hnědé kozačky...:D bylo to fakt veselý. Pěkně jsme tu hru pokonily, ale prej to bylo pěkný! Nojo, někteří si těch chyb prostě nevšimli...:)
Zítra odjíždím do Francie. Za bagetama, Eiffelovkou, vínem, buldočkama, manikúrou a polibkama. Tak se tu mějte pěkně. Snad sem hodím nějaký fotky...parapapapááá I'm lovin' it :) Au revoir!

zamilovaný buran chytající lelky (teda spíš čtverky..)

20. října 2009 v 16:42 | Anika |  ►Den ode dne
Haha...dneska jsem dostala čtyřku z chemie...haha...haha...SAKRA...
Nějak mně to utíká. A to si nemyslím, že na tu školu až tak kašlu...snažím se pro ni něco dělat, protože beztak trávím ve škole nejvíc času, ale nějak mě to nebaví. A jako bych to neřešila. Ale to je blbě, protože to řešit musím. Nechcu hned v prváku propadat. A pak že je vyšší gympl lehčí. Pcha...
Teď jsem se vrátila ze sportovek a taky od blikcvaka, byla jsem se totiž blésknót konečně na tu občanku. Fotky jsem prohlídla, všecky jsou stejný, všecky stejně divný nebo co..ale to je jedno...stejně ta občanka na nic néni :)
Včera jsem si dokonce vybrala klučičí a holčičí jména, který dám svým potomkům (pokud nějaký budu mít). Líbí se mi tyhle: klučičí - Marek, Martin, Matěj, Matyáš, Matouš, Michael, Patrik, Roman, Tadeáš. Holčičí - Adéla, Anita, Damaris, Edita, Noemi, Romana, Samanta, Tea. Jsou to opravdu "obvyklá" jména...ale pořád si myslím, že jsou lepčí, než Mečislava, Filipa, Davidka, Tomáška, Zdislava a mnohé další, které jsem v knížce Jak se bude jmenovat, našla. Ale kdoví?....
Taky jsem dneska měla hodně zajímavej sen. Nebo spíš, úplně stupidní, ale krásnej. Prostě jsme byli s děckama na adventportě (určití lidi ví) a tam byl aj jeden můj (pro jistotu nejmenovaný :D) kámoš a tak jsme se spolu nějak dali do řeči a skončilo to tak, že jsme se k sobě ňák přitulili (blbý slovo, ale nevím, jak to jinak popsat), protože byla zima. Ha...pěkný to důvod. (Zimou to mimochodem nebylo...)A já jsem si říkala, že nechcu, aby tohle skončilo, protože to fakt bylo takový hezký a příjemný a kdovíco...jenže jsem se pak probudila. Nenávidím probuzení z tak hezkejch snů...
Taky mě deptá to, jak kolem sebe každej den vidím ty zamilovaný dvojice, jak se maj tak rádi, a tak a že je to takový pěkný... a někdy trpím takovejma stavama, že si připadám strááášně zamilovaná a pak zjišťuju, že do nikoho vlastně zamilovaná nejsem. Jsem asi trošku magor. Áchjo...ale beztak je tohle všecko normální. Teda, doufám.
Nic, měla bych jít. Zítra máme ten néééjlepčí den (ať žije ironie) - chemie, fyzika, matika, biologie, zeměpis atd atd...to zas bude bájo...tak Adios...!

Aljašský malamut - jedinečnej, napořád...

17. října 2009 v 17:13 | Anika |  ►Den ode dne
Sice nevím, kam tento článek zařadit, ale to je jedno. Je 17. října, přesně ten den, kdy nám před dvěma roky umřel Azor. Nemám co k tomu říct, spíš jsem vám jen chtěla ukázat několik fotek našeho psa, nejhezčího, co jsme kdy měli....

Titulek?

16. října 2009 v 21:24 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Čas.
Plyne.
Proč?
Protože musí.
Utíká a předhání nás,
než se nadějem',
je ten tam.
Když chceme,
aby šel rychle,
nejde.
A pak se nám zas vysměje
a utíká rychleji,
než stíháme žít.
A nejhorší je,
že prý plyne pořád stejně...

Bejby ju ken drajv ma kár...

15. října 2009 v 18:35 | Anika |  ►Den ode dne
Chtěla jsem podzim. Těšila jsem se na něho. A co je teď venku? ZIMA. Nějak se na ten náš starej dobrej podzim zapomnělo. Listí na některých stromech je ještě zelený (teda spíš bílý) a mě to štve, protože jsem se těšila, až se budu procházet po parku a do vlasů mi bude lítat všecko to oranžový a žlutý a hnědý a červený listí a že konečně vytáhnu vestu, kterou jsem ještě letos nevyvenčila. Když jsem si ji chtěla vzít, bylo moc teplo a pak zas moc zima. Nic mezi tím. Během týdne rozdíl aspoň 20°C a to se mi moc nelíbí...Mimochodem holky byly v té atletice osmý, což je podle mě super bejt osmý v republice. Mají krásnej diplom s podpisem Báry Špotákové a taky s ní mají fotku. Závidím.
Taky jsem zjistila, že mě v poslední době nějak nic nebaví. Což je chyba (klidně mi to, Ondro, napiš k seznamu chyb do i-phonu;)). Každej den je stejnej (což ale prakticky není pravda((říkali jsme si to v zeměpise, že každej den jinak dlouho trvá))), ale i tak mě to nějak nebere. Škola. Učení. Spánek. Jídlo. To předposlední a poslední je to nejlepší. Ale ten zbytek...Včera jsem dostala 3+ z chemie. Prej tři plus...měla jsem chuť jí to plus narvat někam.... Ale naproti tomu jsem dneska dostala jedničku z biologie. Aspoň něco pozitivní. Taky jsem dneska byla od dvou do půl šesté v Zušce a vesměs celou tu dobu jsem hrála, takže jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla tak dlouho. Chm...stejně, co mi zbývá? Tak jo. Já se jdu učit. A už jsme zas u toho, co je každej den stejný. Aloha všem...

three five zero zero

13. října 2009 v 17:20 | Anika |  ►Den ode dne
Dneska jsme s paní profesorkou Bílou domlouvaly, co bude na akademii. Já a moje dvě spolužačky máme docela dost nápadů, jenže když teď nad tím tak přemýšlím, některý jsou nereálný. Achjo. Jenom, abych vás uvedla do děje, jde o to, že každých pět let je výročí školy, takže akademie, kde se předvádí studenti, ať už v hudebce nebo v tanci nebo tak nějak a už teďka se na tom začíná makat, protože do března to musí být a pak jsou v celým červnu oslavy a tak. Asi je to super akce, ale nevím, jestli to zvládnem. Snad jo. Chtěly bychom tam Abbu, Chicago, Hair, West side story a Starce na chmelu plus v druhý části nějaký spirituály. Mohlo by to bejt hezký, ale když jsem dneska vytáhla pár not na písničky z Hair, přišly mi najednou tak strašně těžký, že vůbec nevím, jestli to půjde dát dohromady... Mám zatím na výběr tuhle <- hodně těžká. Chce to sólistu a navíc je to v blbý tónině a smutný. Pak tady tu <- jenže furt se tam opakuje to samý a navíc v češtině to není ono. A nakonec se mi taky líbila tahle , ale nevím, jestli by se líbila i ostatním, navíc ty slova jsou místama takový trochu brutální. Ale z těch všech je melodicky nejveselejší. A já teďka vůbec nevím co. Strašně moc jsem tam chtěla prosadit muzikál Hair a teď když vidím ty noty, tak mám dojem, že na to absolutně nemáme. Nejhezčí a nejlepší by byla tato nebo tato popřípadě tato. Všecky jsou prostě krásný. Jenže problém je v tom, že to prostě nemůžeme zvládnout. Nejspíš....
Budu končit. Přišla sněhová bouřka. Ale jako fakt. Z toho vykoukla nádherná duha. Pak sem dám fotky. Je to psychoooooooo :)

Inspirovaná šedesátýmdevátým, i když to vlastně nezažila.

13. října 2009 v 14:24 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Rus.
V ruce zbraň.
Típne cigaretu a podívá se na nebe.
Padá hvězda
a on si přeje jít domů
Nechce válčit.
Musí.
Šedesátejdevátej.
Špína se válí na ulicích.
Všude hnus a bezpráví.
Svoboda nikde.
Nikdo neví, co se děje.
Nikdo neví, proč se to děje.
Na silnicích tanky
a ve vzduchu válka.
Bude nebo nebude?
Bojím se.
Stejně jako ty.
Nevíme nic.
Bojíme se.
Přežijeme?
Zachumlaní v peřinách
a z okna koukáme na oblohu.
Padá hvězda.
A my si přejem jediný.
Táhněte pryč.
Nechte nás žít...

Slavíci z Madridu a playboy králíčci

10. října 2009 v 15:57 | Anika |  ►Den ode dne
Dneska jsem se vrátila z adapťáku. Byl to team-buildingový pobyt a myslím, že úplně předčil naše očekávání. Bylo to prostě skvělý. Hráli jsme různý hry, řešili problémy a bylo nám spolu fajn. Sice jsem měla někdy strach, když se mnou naloženou na zádech běhal kámoš kolem z provazu vytvořenýho kruhu a vzhledem k tomu, že se tady hodně dařilo držkopádům, vážně jsem se bála. Než jsme vyběhli, řekla jsem mu: Nebudeš běhat! Jen pomalu půjdeš! a on: Ale já musím nějak běžet! ...tak říkám fajn. Tak buď se zabijem oba a nebo nikdo a nestane se nic. Nestalo. Naštěstí.
Taky jsem zjistila, že mi vůbec nevadí žádný člověk ze třídy, ke všem mám kladný vztah a není nikdo, kdo by mě nějak štval. Třeba to, že jsme mohli úplně bez problémů pracovat, ať bylo naše složení skupinky úplně jiný, než jak se bavíme normálně, bylo bezvadný a myslím, že nás to všechny bavilo. Nejlepší byl stejně poslední večer, když jsme se sešli (někteří) v jídelně a začali jsme zpívat různý písničky při doprovodu kytary a byly to hitovky jako například Chinaski, Dlouhá noc od Helenky Vondráčkové, Divokej Bill, ale samozřejmě jsme nezapomněli na krásný lidovky, jako To ta Hel'pa, Když jsem šel z Hradišťa, Čerešničky, A ja taka dzivočka, Eště som sa neoženil, ale například jsme zabrousili i do anglickejch jako Nothing else matters, What shall we do with the drunken sailor, Yesterday, Yellow submarine, Oh freedom, ale pak přišla i Bláznova ukolébavka, Whisky to je moje gusto, Tři kříže, a nejlepší ze všeho Slavíci z Madridu, kde jsme se pořádně vyřádili u toho Lalalalalalala OLÉÉÉÉÉ a tím jsme pozdravili Waldu. Dvakrát. Jo a taky jsme si dali Znám jednu dívku a Slovenskou a Českou hymnu. Mno.....
Potom jsme ještě přemluvili Fífu, aby nám šel zahrát divadlo, dopadlo to tak, že nám přečetl fotoromán z Brava, ale tak excelentně, že jsme se všici váleli smíchy a i naše třídní profesorka, kterou jsme si mimochodem mooooc oblíbili a je to prostě naše skvělá, úžasná, zábavná Zuzanka.
Co říct dál...možná tak trochu mimo adapťák...venku začíná být...no..někdo by řekl hnusně, ale mně se takový to mrholení a dívání na žlutý, červený a oranžový listí strašně líbí a prostě mám ráda podzim, i když je trochu takovej smutnej a šedivej, když vidíte unavený a otrávený lidi s deštníkama, jak se jim nic nechce dělat a jsou děsně mrzutý, to není to pravý ořechový, ale ty barvy stromů tomu aspoň dodaj nějakou pozitivní energii. Takže se mějte pěkně a víc než do země koukejte na ty barvy okolo a usmívejte se na ostatní, protože úsměv potěší každýho :)

When we walked in the fields of gold....

8. října 2009 v 14:37 | Anika |  ►Hudební kout
Moc krásné, k zamyšlení, inspirující, ....... takové jsou písničky Evy Cassidy. R.I.P.




Fields of gold - Eva Cassidy


You'll remember me when the west wind moves
Upon the fields of barley
You'll forget the sun in his jealous sky
As we walk in the fields of gold

So she took her love
For to gaze awhile
Upon the fields of barley
In his arms she fell as her hair came down
Among the fields of gold

Se vším se dá žít. Jen člověk musí chtít...

7. října 2009 v 16:46 | Anika |  ►Den ode dne
Dlouho jsem tu nic smysluplnýho nepsala, a tak by to asi chtělo přihodit nějakou aktualitu, jak si žiju. No...žiju si...jak bych to řekla. Prostě furt se něco děje, ale spíš v negativním slova smyslu. Ale věřím, že to bude lepší. Mrzí mě to, že jsem nechtěla, aby jedna situace došla tak daleko, jak došla. Mrzí mě, že školu flákám a pořád si stěžuju, jak je to těžký, ale abych se na to aspoň půl hodiny dívala, to neudělám. Mrzí mě, že nepojedu na to republikový kolo v atletice a zase se cejtím děsně ublížená, ale sama dobře vím, že žádnej velkej atlet nejsem, ale pořád si nedokážu připustit, že fakt nejsem tolik dobrá, abych tam mohla jet. Jsem sobec.....Takže mě různě tak nějak všecko mrzí a pak jsem zas za něco ráda a furt se to míchá a je to úplně divný a pitomý. V neděli jsem byla se známejma za barákem na drakyádě a ještě před tím, když jsem na ně čekala, jsem seděla na lavičce u dětskýho hřiště a pozorovala malý děcka, jak si hrajou. Začala jsem vzpomínat na starý dobrý časy, kdy jsem jezdila do školy do malotřídky do Lažánek na půl devátou, když jsem si hrála s holkama na to, jak králíčci sbíraj zásoby na zimu, když jsme hledaly různý trávy a listí a vařily jsme polívky a guláše a kdo ví co ještě....potom s jedním dobrým kámošem (kterýho jsem už děsně dlouho neviděla a stejně se spolu od páty třídy nebavíme((další věc, co mě mrzí))) jsme chodívali ven a plánovali svatbu a byla to děsná sranda a pak jsme si ještě s holkama vytvořili takový doupě a tam jsme si nosili i jídlo a trávili jsme tam každý odpoledne a hráli si a bylo to prima a tak......
Teďka přijdu o půl čtvrté vyfluslá ze školy, sednu k úkolům, zahraju si na housle, něco si přečtu, zanadávám na profesory a že se učíme strašný kraviny a jdu spát. Další den to stejný v bledě modrým, další den v bledě zeleným a další den v bledě vyblitým...prostě se to všecko motá a je to jeden velkej koloběh a já jen můžu být ráda, že v sobotu na všechny tyhle kraviny zapomenu a jsem s lidma, který mám ráda a který pro mě hodně znamenaj a užijeme si sobotu, jak to jen nejlíp jde...aspoň, že tak. Jenže pak přijde neděle a deprese ze školy a pak pondělí a úterý a bledý dny a taky šedivý a prostě ty blbý a já......někdy propadám tak blbejm stavům a představuju si, jaký by to bylo, kdybych nebyla a pak se zas kolem mě nachomejtne štěstí a jsem ráda, že jsem a nejraději bych si naliskala za to, o čem jsem před tím přemýšlela...V mé oblíbené knížce je věta: Se vším se dá žít. Jen člověk musí chtít.....a další věta, kterou všichni známe, praví, že překážky jsou od toho,aby se překonávaly. A je to pravda. Tak se toho držme. Seeya....

Jedna divná včerejší puberťácká....

6. října 2009 v 15:50 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Mrzí mě to.
Mrzíš mě ty.
Růže zvadla,
asi nemá ráda slanou vodu.
Přes bariéru slz nic nevidím...
škrábu po zdi
a bojím se zítřků.
Bojím se,
že tě potkám,
že tě uvidím,
že projdu kolem tebe bez jedinýho slova,
sklopená hlava,
oči do země,
myšlenky každý jiný
a přitom stejný...
Bojím se tě.
Mrzíš mě.
Ale stejně se nemůžu zbavit pocitu,
že tě mám ráda...

Myslím na tebe

4. října 2009 v 11:30 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Je úplněk.
Nemůžu spát.
Myslím na tebe.
Další jehla do woodoo panenky.
Meluzína kvíli za oknem,
chce setřít otisky prstů.
Myslím na tebe.
Splaskni, bublino.
Někdo mi klepe na dveře,
ale láska to nebude.
Myslím na tebe.
Ale tobě je to stejně fuk...

Křížový výslech

2. října 2009 v 9:19 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Já lžu.
A ty mě opíjíš rohlíkem -
Jsme si kvit.
Kam se poděla ta pěkná slova,
která jsme si vždy říkali?
Utekla
Ulítla
Uplavala
Utopila se
Roztekla se
Vypařila se
Zabila se
...
Zmizela.
Komu?
Nám!
Proč?
Nevíme.
Kdy?
Furt.
Kam?
Do háje.
Co jste dělali ve čtvrtek mezi půlnocí a třetí hodinou?
...
Křížový výslech tebe a mě.
Zavřou nás pro pár pěknejch slov.
Kdo za to může? Ty.
Já?
Jo.
Ne! Ty!
Ne. Ty.
A víš co?
Ne.
Já jsem tě stejně nikdy nemilovala!
... ?

V husí ohradě je těsno

1. října 2009 v 18:07 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Usínám se svým plyšovým psem
místo toho,
abych usínala s tebou.
Schoval ses za roh mé postele
a stěžoval sis, že tě nohy zebou
a já přes tohle všechno...
Jím párky s kečupem, protože
vím, že to nesnášíš.
Ostříhala jsem si vlasy na krátko,
abys řek':
"Tohle ti nesluší."
Mám tebe až po uši,
ale tentokrát ne v kladným slova smyslu.
Pustila jsem se do nesmyslů.
Zavřela jsem se do vězení
a nechtěla vzít od tebe ani chleba
ani vodu
a nadávala jsem ti,
když jsi sponkou šmátral v zámku
a chtěls mě vysvobodit.
Zavřela jsem se do koupelny
a byla tam až do doby,
než jsi vylomil dveře z pantů.
Ujela jsem ti na trabantu,
ale na střeše
a schválně nedržela jsem se volantu.
Musels mě pak z rybníka lovit.
Řekls:
"Ty seš ale pitomá!"
a já utekla domů
a nikdy tě k sobě nepustila
a ty sis sed' na zahradě do ohrady k husám
a pak jsi mi bušil na okno,
že tě zabijou
a ať něco dělám.
Já,
nohy na stole,
kafe,
jazz
jsme se ti smáli
a pro jistotu jsem zatáhla závěs,
abych nekoukala na ten boj.
A teď usínám se svým plyšovým psem
místo toho,
abych usínala s tebou,
a moc dobře vím proč..

(skorouž)patnáctiletej lůzr s plyšákem pod peřinou

1. října 2009 v 12:09 | Anika |  ►Den ode dne
Mám ještě dva dny, abych udělala nějakej přestupek a zatím za to byli trestaní rodiče, dva dny, abych si mohla užívat jízdenky za poloviční a dva dny, abych si připadala ještě mladá.
Roky plynou (a s nima i voda v řece pochopitelně) a já si přesně vzpomínám na to, když mi bylo pod deset a už jsem se těšila, až mi bude 15 a budu velká holka a prostě všecko bude skvělý a budu si moct dělat, co chcu (což není vůbec žádná pravda), a tak se mi zdá, že už jsem z toho malýho světa nějak vyrostla a zjistila, že všecko není jen o tom, že už si můžu plácat na oči stíny(což doufám můžu kdykoliv a není na to zákon((ne, že bych si je malovala))), chodit ve vysokejch podpatcích a zahodit oblíbený plyšáky, protože už sem snad velká a neměla bych s nima spát (ale já s něma spím a nestydím se za to). MNO...
Nevím, jestli z toho mám dělat nějaký velký cosi (jako z těch narozenin), jen se akorát tak zamýšlím, že to všecko fakt nějak letí, ale já si pořád nepřipadám, jak když mi bylo deset a koukala jsem na všecky ty veeeelký patnáctiletý holky, že teďka bych měla být taky tak veeeelká a teď že se na mě právě dívaj ty desetiletý jako na tu veeeelkou. Připadám si furt tak nějak stejná, akorát se pořád zvětšuje to číslo. Kdybych můj věk chtěla ukázat na prstech dvou ruk, tak to už asi neprojde.
Zatím si nestěžuju. Ale až budu chtít u okýnka u paní s lístkama poloviční, asi to už nebude to pravý vořechový. Pak mně lupne v zádech, budu cítít, že přijde změna počasí, poněváč mě bude bolet koleno a už budu patřit k skupině patnáct a výš a k těm, kteří možná uvažovali nad stejnejma blbostma jak já a už budu moct chodit na prasec a s někým spát (na což čekám opravdu ze všeho nejvíc((ironie, pokud ste to nepochopili))) a přiřadím se k těm dalším, kterejm čouhá občanka z kapsy a budu se jen sama pro sebe usmívat, že v pátek mě stejně na prasec nikdo nedostane (protože na programu už nááááhodou něco mám:)) a že stejně budu spát se svým plyšovým hrochem. Aloha čtrnáctko, budeš mi chybět a vzhůru do kastlíku s číslem 15, tím pravým, nefalšovaným počátkem zas něčeho ooooobrovskýho a noooovýho (zas kecám). Baj baj...:)