Leden 2010

Život je přece tak krásný...tak proč si ho nechat kazit..(tebou) ?

31. ledna 2010 v 16:24 | Anika |  ►Den ode dne
Začala jsem nesnášet jednu svou básničku. Možná kvůli tomu, že ji má moc ráda jedna moje profesorka ze školy, dala ju do Tišnovska (takový noviny, který dostává každej kdo bydlí v okolí Tišnova) a hned, jak ju někteří objevili zrovna přede mnou, tak ji začali recitovat a já jsem jen rudla, protože mi přišla hrozně...hrozná. Příšerná...Přišlo mi to, jako parodování, jako vysmívání se mi do očí, že z toho všichni měli srandu a tak nějak vůbec...prostě jsem ji začala nenávidět, i když před tím jsem ji měla moc ráda.
Včera jsem byla pověřena šatnářkou na koncertu Worship, ještě spolu se třema kamarádkama a dvěma holkama, který jsme moc neznaly, ale poznaly, a pak já a ony dvě jsme vybíraly do kasiček Adry peníze pro Haiti. Byl to hezkej podvečer, písničky byly taky fajn a tak nějak vůbec, s holkama jsme se rozhodly, že rozjedem kariéru šatnářek a prostě to byla sranda, ale taky, když jsem seděla a poslouchala T., jak mluvil o Bohu, a tak vůbec, jak zněly ty worshipácký nádherný křesťanský slova v písničkách a pozorovala ty lidi okolo, někteří dokonce brečeli....byl to kapku silnej zážitek. Jeden takovej jsem už zažila, když jsem byla na Hillsongu ve Vsetíně, ale tam jsem se už přidala k těm brečícím. Nádhera.
Taky skončila ta moje věčná "krize" (myslím, že i podle všech básniček vám došlo, co to bylo za krizi), možná tak, jak bych nečekala (ale v koutu duše vlastně asi jo), ale tak i tak, je konec tomu, co bylo těch pár měsíců pěknýho, konec nadějí a blablabla...Ale já věřím, že se na mě jednou zas štěstí usměje a bude to lepší. Proč se trápit...stejně to nemá cenu.
Taky jsme v pátek jeli s K. do Brna, do Vaňkovky a Olympie a hodně jsme si to užily, stejně sme se nejvíc těšily do KFC :D Do Brna sme jely vlastně kvůli tomu, abychom vybraly oblečení na soutěž, protože už v úterý jednu máme, je to jakýsi brněnský kolo, kde bude recitace, hudba, atd. a já tam mám poslaný básničky, K. tam bude hrát sólově na kytaru a pak tam spolu budeme hrát to naše Libertango. Bude to fajn a moc se těším. Sladily jsme se do zlatočerné, já mám černý šaty, který se mi mimochodem fakt děsně líbí a jsem ráda, že je mám a K. má zlatočerný tričko a černý kalhoty (pač když hraje na kytaru, tak šaty mít nemůže) a taky jsme si ještě koupily zlatý čelenky, abysme aspoň trochu byly sladěný tou zlatou. Byl to myslim si dobrej tah, i když jsme to vybíraly hrozně moc dlouho, ale nakonec sme to vybraly, takže paráda.
Zítra se mi absolutně nechce do školy, nemám to navíc ještě dohnaný, pač sem minulej týden chyběla...a vůbec se mi nic nechce tak celkově, zase se vrátím až v osm večer...
Únor je celkově dost nabitej, ať už jde o soutěže, autorský čtení, koncerty, hory....
Ale já se stejně těším na jaráky. Až si zalyžujem, zablbnem v aquaparku, projdem se na trojmezí (Česko, Slovensko, Polsko), budem se hřát u krbu, zahrajem si Blázinec a městečko Palermo a tandemově si skočíme...už aby bylo 28.února....

Kdo je proti uplakaným a puberťáckým básním, ať tuhle raději vůbec nečte....

27. ledna 2010 v 14:57 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Zlomený srdce.
A pár slz k tomu.
Bolí to, ty však necítíš
a nevíš, jaký to je.
Vzpomínky leží
potrhané v duši
a nejdou odstranit
z mýho života,
stejně tak,
jak nemůžu odstranit tebe.
Zklamán
kousek po kousku
tvoří mozaiku
nesmyslnýho zoufalství
a bije do očí.
Těžko však doufat
v tvůj návrat.
Proč se snažit.
Co bylo, bylo.
A život jde dál.
Se mnou,
ale bez tebe.
Padla jsem.
Bez boje?
Kdoví?...
Ale padla jsem.
To tys mě střelil
otráveným šípem
a nechal bezvládně ležet
na bojišti,
na minovým poli.
Pak jsi odešel,
neznámo kam.
Teď nade mnou krouží
hejno krkavců
a já se ptám..
proč jsi to udělal?
A proč tě i přes
tohle všechno
nedokážu nenávidět?

Vezmu tvou hlavu, hodím ji do kybla a vyšlehám z ní krém, kterým natřu dort k tvejm narozeninám....

27. ledna 2010 v 14:51 | Anika |  ►Den ode dne
Fláká se doma a hraje heroesy a pharaoha.
Chrchle jak o život, ale zítra si jde aspoň pro to vysvědčení a se školou na anglický divadlo. Třeba tam zas bude hrát ten "pan úžasnej" s hnědýma očima, kudrnatýma vlasama a converskama, do kterýho se loni platonicky zamilovala.
Půjdou prej celá třída stejně oblečení, modrý rifle, nějaká čepica, sluneční brýle a žlutý/oranžový/zelený tričko, takže se na to vážně těší. Bude sranda. Měla by vzít foťák.
A tak vypisuje na blog a snaží se jen zaměstnat mozek něčím jiným než koukáním na to, jak se staví domečky a egypťany, jak lovijou pštrosy a pěstujou fíky a obilí.
Snaží se na "něho" zapomenout a obvykle se jí to daří a drží se toho, že život jde dál a že, co nevidí oči, to nebolí, jenže k večerům přichází krize, takže to zas všecko odnese mamut, kterýho pro utěšení málem umačká. Chudák plyšový zvíře, za nic nemůže a přitom může za tolik věcí....
Díky T. se opět vrátila k poslouchání 4tetů, a tak jůůůjuje a jéééjuje, jak jsou dokonalí. Taky ji včera potěšila T. návštěva, sice byla hrozně krátká, protože toho má až nad hlavu, ale i tak potěšil.
A teď už ji nebaví psat v er formě a taky má dojem, že je tenhle článek úplně nesmyslnej, ale řekla si, že když už je doma, tak vám něco napíše...A tak to tu máte.

If I saw you in heaven....

26. ledna 2010 v 16:11 | Anika |  ►Hudební kout
Netřeba komentáře. Kdo tuhle bezvadnou skupinu zná, tak ví, o čem mluvím....


Co nevidí oči, to tolik nebolí...

25. ledna 2010 v 13:50 | Anika |  ►Den ode dne
V sobotu a v neděli jsme se opět vydali získávat figurky ve hře Jesekodola (už jsem o ní jednou psala, takže nemusím vysvětlovat pravidla) a to navzdory tomu, že k ránu bylo -18 a přes den tak kolem -10°C. Věděli jsme to všichni, že bude taková kosa, ale i tak jsme šli. Sice nás bylo o pár lidí míň než předtím, ale i tak jsme to všecko zvládli. Máme už 8 figurek z 10ti,za chvílu to vyhrajem..
Taky jsem si na týhle dlouhý vycházce uvědomila hodně věcí, taky mi moc pomohl T., který si se mnou skoro celej první den povídal a taky mi poradil, co mám dělat (v tý mý "krizi") a byla jsem moc ráda, že si celej můj příběh vyslechl. Ačkoli se v neděli staly věci, který mi vháněly slzy do očí a o to ještě víc, když ke mně přišel T. a řekl, že mu je to vážně líto(a tím se to všecko najednou jakoby ujasnilo a věděla jsem, že je konec), na celou tu výpravu mi zůstane určitě hodně hezkých vzpomínek. V sobotu večer jsme hráli aspoň tři hodiny městečko Palermo a taky dlouho do noci Blázinec a byla to vážně hrozná sranda...ti, co si to přečtou a byli tam, tak ví, o čem mluvím, ti, kteří ne a psala bych sem nějaký perličky, by to stejně nepochopili. Takže to vlastně nemá cenu...stejně jako pár dalších věcí...nemaj cenu...
Dneska jsem ani nešla do školy, protože jsem už na ten víkend šla nachlazená a teď se mi to potvrdilo, že su asi zas nemocná. Sice musím jet dneska do Brna na zkoušku (což se mi vážně nechce), ale prostě musím, protože soutěž se nebezpečně blíží a já si nemůžu dovolit bejt nemocná, i když se necejtím dobře snad celej půlrok..
Taky jsem nebyla dva měsíce v tělárně a mám značnej absťák po volejbale a florbale a hlavně po těch lidech, kteří tam chodí, ale beztak tam zas teďka v sobotu nebudu, stejně jako příští a popříští týden, pač budu na horách, takže volejbal se odkládá a někam hodně daleko. Achjo.
Ustavičně mám po večerech blbou náladu, a proto dycky jen obejmu mamuta a snažím se na nic nemyslet. I když to nejde....

Na zastávce

22. ledna 2010 v 16:34 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Sama tu stojím
na zastávce
svýho srdce
a dívám se
na autobus,
který nikam nejede.
S kapkou zoufalství
a beznaděje
čekám
na dalšího pasažéra
(na tebe)
co projde bez jedinýho
povšimnutí,
odstrčí mě od dveří
a sám
beze mě
si sedne
na nafukovací sedadlo
který pak splaskne
jako jedna jediná
veliká bublina
spolu s ním
a zmizí ze světa.
Protože jen tak
budu konečně
vědět,
že ti na mně
vůbec
ale vůbec
nezáleží
...

Každý má někdy své žabochtivé dny...

22. ledna 2010 v 14:50 | Anika |  ►Den ode dne
Dneska nám konečně všechno uzavřeli. Jo, člověk by si řek-paráda, konečně je to všechno za náma, bude na chvílu voraz! Ale kdepak..."Od příštího týdne normálně zkouším do dalšího pololetí"...takže žádné voraz nebude. Samozřejmě jsem si to stačila ještě podělat v matice, ale doufám, že mi tu dvojku dá. Co bude na vysvědčení sem raději psat nebudu, za prvé to u některých předmětů nevím a za druhé byste se zhrozili :D Ale ne, není to nejhorší, není to taky nejlepší, ale důležitý je, že já jsem vcelku spokojená:)
Jinak, nevím sice, co na mě leze, ale zas mě bolí v krku, kašlu, smrkám a blablabla, možná je to tím, že několik spolužáků je docela dost nascípanejch, taky, že jedna profesorka má začátek zápalu plic (a přesto samozřejmě učí), taky, že jsme jedno odpoledne po škole asi hodinu a půl blbli s Evčí, Románkem, Kovim a Vítěm ve sněhu, dělali andělíčky, koulovali se atd., takže jsem uzdravování se taky moc nepřidala. A zejtra je naplánovaná hra s Jesekodolou na celej víkend,tam se taky asi moc nevyléčím, když má bejt "sibiřská zima." Ale těším se a moc. Konečně na chvílu vypnu.
Taky teď hodně píšu básničky (možná to bude onou "krizí"), ale je mi blbý sem dávat jenom je. Ale zas, vod čeho to tady je...
A taky nesnáším ten název ANIKISS...zdá se mi to trapný, pubertální a....prostě trapný :D Ale nechci si zakládat novej, pač tohleto všecko zničit už prostě nemůžu....
Mějte se, smějte se, užijte si víkendu, sněhu, nicnedělání, stavení huhuláků a všeho co vás napadne :)

Chřipka

20. ledna 2010 v 16:22 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Šátek s puntíky
a horký čaj s medem.
Jak nemocný Ferda mravenec.
Peřina,
vysoká horečka
a halucinace
- vidím tě tady.
Jsi se mnou.
Pak se však otáčíš zády.
Proč mě tu necháváš
samotnou
umírat,
když moje srdce má
chřipku?
...

There's only lies, there's only tears, there's only pain, there is no love here....

18. ledna 2010 v 15:22 | Anika |  ►Den ode dne
Venku nádherně sněží. Už od včerejška. A je to ten supr sníh, ze kterýho se daj dělat koule a sněhuláci a taky je to prostě takový to romantický sněžení, při kterým si představuju procházku ruku v ruce s "ním"(Píšu to do uvozovek, protože žádnej "on" není).
Mám chuť bácnout sebou do tý úžasný bílý deky a udělat andělíčka a zapomenout na všecko a ničím se netrápit. Jenže ono to nějak nejde...
Dneska jsem zas musela jít o hodinu dřív ze školy, protože valím do Brna na zkoušku a zas se vrátím v osm a zas zejtra píšem asi dvě písemky a zas si neodpočinu...to by ten víkend musel bejt dlouhej asi tak dva tejdny...Já chci už jaráky! To bude totiž ta nejskvělejší akce s těma nejlepšíma lidma pod sluncem. Teda, doufám...že se do tý doby něco nepodělá.
Jinak, už dlouho jsem sem nedala žádný fota nebo obrázky nebo něco podobnýho, takže to tu snad brzo oživím, ale vážně není čas a to víte všichni, co chodíte do školy. Ale v pátek se všecko uzavře a bude na chvíli pokooooj...teda aspoň doufám. Protože my musíme hnedka zas dřít, pač bude akademie a majáles atd atd., takže beztak na nás sednou už první den druhýho pololetí.
Druhýho února jedem s Káťou na Brněnský kolo, kde budem hrát to Libertango (taky tam posílám nějaký básničky) a děsně se na to těším. Jenže my chceme vyhrát! A nedokážeme si připustit nic jinýho než první místo :D...tak nám držte palce :)
Dneska mi řekla dějepisářka, že už po mně nechce, abych nic dopisovala a že mi známku uzavře, tak jsem moc ráda a navíc z angličtiny mám průměr 1,28 tak skáču do stropu, že aspoň z těch jazyků budu mít jedničky...Člověk se prostě musí radovat z maličkostí...

Purpurová víla

17. ledna 2010 v 10:20 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Jsem kousek mraku,
co protnutý je bleskem.
Jsem vzpomínka
se smutkem a steskem,
Sklo zamlžené.
Mrtvá mlha
s trochou křiklavosti,
avšak černošedá,
osamělá.
Den za dnem,
pořád a pořád znova
padlý anděl
létá,
i když nesmí.
Ale ještě je tu ta
hodina posledního štěstí
na dně studny
zasypaná.
A když slunce zajde,
z očí ti zmizí
tvůj sen,
tvůj slib
a taky já -
tvá purpurová víla.

Mobil je úžasná věc, díky které zjistíme, že nás po většinu času nikdo nezhání a nepotřebuje.

12. ledna 2010 v 15:56 | Anika |  ►Den ode dne
A tak tu sedím s hrnkem kakaa, poslouchám kroky na chodbě a sousedů žvatlající dítko a i přes to, že mám za chvilku doučování z fyziky, zítra píšu velkej test rozhodující o známce z chemie, asi budu zkoušená ze zemáku a navíc je i benefiční koncert, kde hraju dvě dua, mám se opravdu fajn. Možná je to všechno tím kakaem...
Dneska na konci zsv a přes celou chemii jsem psala povídku, ani nevím jak mě napadla. Vlastně jo, vím. Nápad přišel třetí hodinu v ivt, když jsem koukala přes špinavý žaluzie ven z okna. Takže až tu povídku dokončím, asi ju semka hodím, ať máte co číst :)
Fejsbuk je zlo. Kdykoli sednu k počítači, hned je to první stránka, kterou otevřu a já bych přitom měla dělat tolik jinejch věcí než jen nadarmo hledět a zapadat do internetovýho světa. Ale já jsem tak líná, že mě nenapadá nic jinýho, když jsem doma sama a naši přijdou kdoví kdy. Chemie leží na stole a chuť k fyzice někde za horama. No a.
V únoru jedeme z děckama na lyžák a o jarákách ještě s jednou partou moc skvělejch lidí. Docela se těším, ale bude mi asi trochu trvat, než se do toho zas dostanu, protože já zas až takovej lyžař s velkým L nejsem. Spíš s pidi L. Ale i tak to bude sranda. Postavíme huhuláka a poválíme se ve sněhu. Ať žijou zimní radovánky.
Nic. Došlo mi kakao a taky nápady. Jdu si uvařit další a konečně se vrhnu na tu chemii. Taky položím vedle sebe mobil a budu čekat, až napíše. Pak zjistím, že stejně ne a mrštím mobilem o zeď. Ale možná si ještě předtím přečtu pár semesesek, který tam mám uložený už hodně dlouho a u kterých dycky vzpomínám na starý dobrý časy. Ne. Nebudu jím házet o zeď. Tu malou (bez)významnou krabičku mám pořád ještě docela ráda...

Máslo a sušený rajčata namačkaný v olivách

10. ledna 2010 v 14:37 | Anika |  ►Den ode dne
Jsem tu jen proto, že tisknu dějepis. Nudnej, šíleně dlouhej dějepis, ze kterýho asi zejtra zkouší a já neumím ani řádku. Proč taky? Nebaví mě. Přijde mi zbytečnej. Proč mám vědět, co se dělo před tisíci letama? Navíc to ani není o český historii ale o nějakým egyptě, indii, řecku a bla bla bla. Nezajímá mě to. Ale co zmůžu? To jsou přece ty osnovy. Docela by mě zajímalo, jestli se někdy dovím, jak to vlastně bylo v druhé světové válce a po ní. Nevím jak vy, ale v tom, co bylo před několika desítkami let, mám dost slušný mezery. Nevím, co je fašismum, nacisti, neonacisti, proč byl komunismus, proč pak zas nebyl...A taky nevím, proč se to nemůžeme ve škole dozvědět. V kvartě jsme skončili po první světový a pak jsem přešla do kvinty a lup - Pravěk. Už zas! Proč?
Jinak se omlouvám, že jsem se tu dlouho neukázala, ale teď je před pololetím (jak dobře víte) a vzhledem k tomu, že jsem tam předtím měsíc nebyla, tak dopisuju, každej den nějaká písemka nebo dvě nebo tři nebo čtyři (to je fuk), ale prostě nemám čas.
Včera jsme jeli domů za babičkou a dědečkem a slavili jsme dědečkovi narozeniny a jejich zlatou svatbu. 50tý výročí. Sešlo se nás tam celkem čtrnáct (plus Freddie v kleci a Arnie na dvoře) a byla to skoro taková druhá svatba. Knedlíčková polívka, svíčková, chlebíčky, dorty a samozřejmě vííínečko. Já jsem si udělala aspoň milión viných střiků (ale bez vody :D) a byla jsem moc ráda, že jsme se všichni sešli. Sice jsem z toho měla zezačátku stres, protože jsem si myslela, že není možný, aby se nás 14 vlezlo kolem stolu, ale nakonec se to vyřešilo dobře a pěkně jsme si všichni nacpali břucha a popovídali a ták. Není nad rodinný sešlosti.
Je toho dost, co bych vám mohla říct/napsat, ale mě momentálně tlačí čas, protože se musím jít učit (je toho tolik, že nevím, co dřív - asi nebudu dělat nic :D). Taky bych si měla jít zahrát na housle, protože soutěže se nebezpečně blíží a my je tááák moc chceme vyhrát... :)
Á tak teda na přečtenou :) ....

V léčebném ústavu

5. ledna 2010 v 14:35 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
"Tak mi o tom popovídej."
"Mně se nechce."
"Ale no ták, nikdo tu není, tak spusť..."
"No když myslíš...Chtěla jsem skočit."
"Cože?"
"Jo, vážně...prostě jsem chtěla. A taky že jsem to udělala. Jenže jsem to přežila, jak vidíš...sakra. To okno bylo moc nízko."
"Proč jsi to udělala?"
"No, jednou večer jsem tak ležela v posteli...mamka mi přišla otevřít okno, abych měla lepší vzduch a odešla, že ho za chvíli přijde zavřít. Tak jsem tak koukala na okno dokořán a začala jsem přemýšlet. Chtěla jsem to udělat. Zničehonic. Už mě to prostě nebavilo."
"Jak nebavilo, co tě nebavilo?"

Když už, tak už.

3. ledna 2010 v 15:42 | Anika |  ►Den ode dne
2010 je pěkný číslo. Takový kulatý. Ale zas, devítka je moje oblíbená. Ale tak či tak, jsem ráda, že jsem se opět dožila dalšího roku..
Mám stres. Zítra začíná škola a vzhledem k tomu, že jsem tam měsíc nebyla a čeká mě všecko to nechutný dopisování písemek atd., tak se vážně bojím nebo co...Na děcka se těším moc, ale na zbytek...vůbec. Ostatně asi jako každej. Nenávidím fyziku. A to myslím smrtelně vážně. Nesnáším ji.
Teďka mě leda tak uklidňujou Queeni a snažím se nepřemýšlet vůbec nad ničím, jen si prostě užít poslední volno. Ale i tak mi to nejde.
Silvestr byl dobrej. Myslím, že jsme si to všici ve sboru (i na skoku u sestřenice sestřenice) docela užili a ohňostroj byl taky nádhernej. Nádhernej jako každej rok.
Novinky nemám žádný, jen vám píšu jakože ještě žiju. Vlastně už ani nevím, co sem mám psát a moje ironický cynický depresivní unavující řeči stejně nikoho nezajímaj. Navíc nechcu přenášet blbou náladu...Už chci hory, vodu, kola...Chci to, co momentálně nemůžu mít. A proto to jdu hledat do svý fantazie. Ahoj.

Stopy

1. ledna 2010 v 13:31 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Bojím se jít deštěm.
Bojím se jít sama
zase znova
opuštěným městem,
kde pořád jsou
moje zavátý stopy.
Mráz a sníh
slunce žár
kvůli mně
a snad kvůli tobě
kvůli polibkům pár,
zakryly stopy,
ale ne tak docela.
Pořád tam zůstala
moje obtisklá bota
číslo 40.
Stejným městem
ve stejném dešti
tak,
jako před časem,
kdy ruka ruce
pěst v pěsti,
jsme procházeli
špinavými uličkami.
Sami a přitom spolu
klesali jsme hloubš dolů..
Teď,
když sama kráčím
v opuštěném městě,
cítím své stopy.
Pořád a ještě.
Škoda jen,
že ty tvoje
sníh už navždy zavanul...