Březen 2010

Dívám se z okna...

30. března 2010 v 13:54 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Předem upozorňuju - je to popis. Asi vám bude připadat nudnej (jak vždycky popisy bývaj), ale já jsem s ním kupodivu docela spokojená...
.
.
.
Vystoupala po zablácených schodech do posledního patra tříposchoďového paneláku a celá udýchaná odemkla dveře do bytu. Zula boty na vysokém podpatku, ani nerozsvítila a ihned vešla do ložnice. Shodila ze sebe kabát, odložila kabelku, vytáhla balíček cigaret a sedla si na parapet svého okna. Podívala se ven.
       Naproti její bytovce se tyčilo několik dalších paneláků. Všechny byly barevné; kolikrát se kombinace barev k sobě ani nehodily. Zelená s červenou, fialová s oranžovou, růžová s šedou a spousty dalších. Tehdy v noci se však odstíny nedaly rozeznat. Zahalil je černý závoj utkaný ze tmy.

Stonožka učí se stonožně stepovat

23. března 2010 v 15:00 | Anika |  ►Den ode dne
Venku je jaro!! Yapíííí....
Dlóho sem tu nebyla, he. Ale beztak ste to přežili :D
Chtěla sem jít dneska ven, ale nějak není s kým.
Dostala sem za jedna z dějepisu a literatury, což považuju za supr extra výkon (škoda jen, že nás ve škole učí jen a jen podvádět).
Zamilovala sem se do skupiny Hm.
Vyhrály sme s Anežkou to druhý okresní kolo a v dubnu jedem konečně do kraje. Sem zvědavá, jak tam obstojíme aneb Čestný uznání je horší jak kopnutí do prdele. Jdeme na umístění.
Do pondělí mám napsat dva anglický dopisy, seminárku, slohovku a článek do Tigy. Néé, vůbec toho není hodně.
Chtěla bych si zase zaparaglidingovat - včera, když sem šla z hudebky - tak sem "potkala" jednoho paraglidingistu a nejraději bych letěla taky. To je totiž tak nádhernej pocit se dívat na to všecko malinkatý pod sebou a nemyslet na nic jinýho...
A vypadá to, že sem budu psávat jednou za X dní. Není čas...není není není....nenííí nutno, nenííí nutno, aby bylo přímo veselo...hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečeloooo...

Láry fáry cililink

15. března 2010 v 21:06 | Anika |  ►Den ode dne
Mám chuť napsat nějakej vobrovskej článek. A přitom není o čem.
Venku je hnusně. Ale dneska bylo vážně divně. Chvílema krásně svítilo slunko a během pěti minut se přehnala tak veliká sněhová bouře, že sem měla voči jak baterky a jen koukala ven z okna, i když jsem měla koukat spíš do učebnic a sešitů.
Taky jsem dneska psala smsky do Itálie a na Novej Zéland, tak mě zajímá, kolik mi to sebere peněz. Ale co by člověk pro přátelství neobětoval :)
Co se týče novinek, tak se mi utvrdila nenávist k dějepisu a k učitelce z angličtiny a někdy bych do tý školy nejraději nešla. Zejtra v úterý je pohoda den, ale večer doučko z fyziky, středa=testů třeba (oblíbená hláška našeho fyzikáře), čtvrtek náročnej jako obvykle a pátek soutěž v Oslavanech, tak ten tejden snad rychleji uteče. Už se nemůžu dočkat pátku a soboty (těch sem se nemohla dočkat nikdy, ale teďka ještě o to víc, protože chcu bejt zase s lidma ze sboru). Od těch hor se mi tihlencti lidi ještě více vryli do srdce a já su za to moc vděčná. Ale to je zas ta stejná písnička...když já je jen prostě žeru :)
Zase sem to zvorala a nenapsala vobrovskej článek. Ale teď k večeru mě už vážně nic nenapadá...a navíc ty vobrovský články bejvaj nudný...(pchá, jako by tenhle článek nebyl).
Mizím spát...není nic lepčího, než se na konci náročnýho dne přitulit k mamutovi a spát a spát a spát ...

Ta nejdivnější povídka, kterou sem kdy napsala...

14. března 2010 v 13:15 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Je z hodiny matiky, tak k tomu přihlížejte :D Možná nereálná a stupidní, ale co dnes není stupidní?...
.
.
.
.
.
.

"Neptej se."
"Proč?"
"Protože ti nedokážu odpovědět."
"Ale dokážeš. Jen nechceš. Nechceš, protože jsi to slíbila, i když mu je to vlastně stejně jedno."
"Nech mě bejt."
"Tohle není normální."
"Že to není normální? Aha. Ty si totiž myslíš, že když nad tebou každej vohrne nos a nechce se s tebou bavit, když ti jen kousek zbejvá ke štěstí a vono nic, když se na tebe vykašle a odejde pryč z celýho tvýho života a ani ho nenapadne, že tě to mrzí, když voni řeknou, cos chtěla, máš mít a nechtěj tě vzít zpátky domů a ty nejsi schopna překousnout tu svoji zasranou hrdost a říct jim, že se omlouváš, jenže si myslíš, že tě domů stejně nevezmou a jen se ti vysmějou do očí, že když se něco takovýho někomu stane, tak se ten člověk má chovat normálně??"
"Nevim. Kdyby chtěl, tak jo."
"Jasně! Zajímalo by mě, co bys dělala ty na mým místě."
"Asi nic."
"Jak, nic?!"
"Především bych neřvala na svoji nejlepší kamarádku, která by ti chtěla pomoct, která ti chtěla být vždycky na blízku a být tím ramenem na vybrečení a obětovala svůj čas pro to, aby za ní přišla, i když musela dělat tisíc dalších věcí, ale i tak si vždycky našla chvilku, aby jí pomohla. Skvěle, rodiče se rozvedli, ségra se odstěhovala do Anglie, nedostala jsem se na školu, ale jo! Mám se vopravdu úžasně! To jen ty seš tady ten chudák, kterej si zažil svý a přitom ti vůbec nedochází, že i já mám někdy slabý chvíle a už mě ten svět nebaví a nevim jak dál!"
"Promiň."
"Kéž by to jedno 'promiň' dokázalo všechno změnit..."
"Jo, byla jsem sobec. A jsem. Omlouvám se ti. Ale to všechno bylo způsobený hlavně ním."
"Ale snad i bez něj se dá žít a nemusíš se najednou tak strašně moc změnit..?"
"Víš, co mi řekl?"
"Netuším."
"Že je tu někdo, na kom mu záleží víc. Že se mi to bojí říct, ale musí."
"Tak kdo?"
"Pamatuješ si...jak jsme tenkrát byli v kině a potkali jsme toho kluka...ten v černý mikině, jak se s náma dal do řeči?...Tak to je on..."
"Cože?...To snad...to snad ne...to není možný...to není pravda.."
"Taky jsem tomu nemohla uvěřit. A teď se divíš, že jsem ti to nechtěla říct? Vždyť já vůbec nevím, co dělat. Když si jen vzpomenu na všechno, co jsme spolu zažili...a teď tohle...chápeš to? Chápeš to?!"
"Pojď ke mně...na, tady máš kapesník..."
"Díky....a promiň...za všechno...mrzí mě to...byla jsem blbá..."
"To nic...."
"Prosím tě, nemáš náhodou zapalovač?"
"Co? Ty kouříš?"
"Jen sem tam. Spíš ne. Ale teď je to fuk. Někdo ten poslední hřebík do rakve zatlouct musí..."

Hustě sněží....cestu klikatou dlouhou krájíme krok za krokem...

11. března 2010 v 20:22 | Anika |  ►Den ode dne
Proč? Protože sněží. Protože mě to štve a chcu jaro. Protože mám chuť na palačinky a na olivy. Protože se mi nechce do školy, protože píšem z chemie, protože to děsně flákám a pak mě to mrzí a zbydou mi jen voči pro pláč. Protože furt dokola poslouchám písničku, která je nádherná melodií, ale text je prostě rouhačskej. Achjo.
Zítra je taky den. Ještě, že tak. Miluju pátky a kvůli těm horám, který byly naprosto úžasný, je miluju ještě víc. A taky miluju soboty. Ale kdo ne?
A už vůbec mě nenapadá, co sem psát. Mám velký dilema, kvůli dvoum hudebním kurzům, který jsou ve stejnou dobu, jeden je takovej rodinnější a už tam všecky znám a celkově je to moc fajn, i když se tam toho třeba zas až tak moc nenaučím, ale ten druhej je kurz, kam jedou i profesoři z Finska a profesoři z konzervatoří jak z Brna, tak z Kroměříže apod. A tam sem právě nikdy nebyla a vůbec nevím, co od toho čekat....A učitel mi dneska řekl: Pokud přemýšlíš o konzervatoři, tak tam musíš jet....
láry fáry cililink.
Jdu spat.

Řekni mi...

7. března 2010 v 18:59 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Řekni mi,
co znamenají
tvoje slova?
Kousek po kousku,
bez začátků
a bez konců.
To černý světlo
na dně studny,
co skrývá tvoji tvář?
Pravdivost tvých slov,
i když jsi němý lhář?
Řekni mi,
co znamenají
tvá prázdná tichá slova...?

Aaaaghghh...TŘINEEEEC!!! Joooo!!!!...Fuuuj to smrdíííí, zavřete ty vokna!!!! (cesta "černou uličkou" kolem třineckých železáren...)

7. března 2010 v 12:10 | Anika |  ►Den ode dne
Včera (nebo respektive dneska o půl jedné v noci) sme se vrátili z hor. Musím říct, že to byla nejlepší akce, kterou sem s lidma ze sboru zažila. Bylo hezký se vídat každej den a společně spolu snídat, vobědvat, blbnout, koukat na filmy, lyžovat, házet se do sněhu, lítat, plavat a tak dále.
Hned, když sme v neděli přijeli na chatu (v Písku-asi 10km od Jablunkova), tak sme ešče večer zašli na večerní lyžování, kde se mi podařilo hodit tři držky, z toho jedna nejbrutálnější v celým mým životě, dyž sem letěla deset metrů vzduchem a pak hodila záda, ale kupodivu se mi nic nestalo, naštěstí. V pondělí sme razili na jednu sjezdovku, která byla dost blbá, byly tam ledový plotny a hned vedle toho muldy, ešče ke všemu ten kopec byl docela prudkej (prostě pěkná červená), ale taky se to obešlo bez zranění. V úterý sme šli na trojmezí, od čehož sem čekala něco trochu jinýho, než altánek a kolem tři šutry (Slovenskej, Českej a Polskej), ale taky ta vycházka sama o sobě byla fajn. Za odměnu sme večer jeli do Visly do aquaparku, kde sme se tak nehorázně vyblbly, že sme pak byli všeci úplně unavení. Ešče do toho zasáhly komplikace s autem, který se v půlce kopca porouchalo, takže sme do Visly přijeli pozdějc, než sme čekali (museli sme pak jet na dvakrát a auto sme nechali uprostřed lesa). Takže další dny sme museli zvládat s dvěma pětimístnejma autama a jezdilo nás 11, což nebylo tak zlý, tak sme prostě jezdili v šesti. Ale jedna cesta stojí za zmínku - v pátek z jedné sjezdovky nás jelo na čtyřech místech osm - vzadu dva a dva a vepředu jeden (řidič kupodivu) a tři na sobě. Ale cajty sme nepotkali.
Už mě to nebaví všecko rozepisovat, tak snad jen ešče narazím na nejlepší zážitek, což pro mě znamenalo tandemovej let padákem. Paraglajdingování. S Tomem sme letěli asi 10 minut, ale bylo to vážně úžasný. Moc se mi to lítání líbilo, a tak se těším, až zase někdy poletíme.
Taky sme v pátek večer zkoukli film "Walk to remember". Ten film mě docela oslovil. Ale to byste si ho museli zkouknout každej sám...
V sobotu večír sme odjížděli domů. Věcí sme měli až nad hlavu (protože ta dodávka byla pořád v opravně, takže sme to neměli kam dat) a seděli sme v každým autě po šesti. A ten co neměl na klíně toho šestýho, tak měl batohy, spacáky, padáky, kytaru a kdoví co všecko. Ale tu tříapůlhodinovou cestu sme všici ve zdraví přežili a dostali se domů.
Taky sem si uvědomila, co pro mě tihle lidi znamenaj. A taky to, že kdyby nebyl Bůh, tak by sme tu nebyli. A kdybysme v Boha nevěřili, tak se vůbec neznáme...protože jen díky Němu do sboru chodíme už odmala a sme dobrá parta.
A taky, když přišel Tom (náš novej kazatel) je to trochu o něčem jiným. Máme naplánovaných milióny akcí, že si zařídíme čajovnu, budem pomáhat tam, kde to bude potřeba a hlavně, že budem spolu trávit čas. Však i díky němu se zorganizovali celý tydle hory...
Tohle byl vážně neskutečnej týden. Hodně věcí sem si uvědomila, ešče víc sme se dali všici dohromady a prostě to bylo...nejlepší. Nejlepší týden s nimi a s Bohem strávenej...
A teď du vokouknout, jak se dařilo vám, co si todle zrovna čtete..:)