Červenec 2010

Však si na to udělejte názor sami....

26. července 2010 v 22:37 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Příběh dokončen asi před pěti minutami. Tak tady je....


Klopila do sebe jeden hrnek za druhým a snad se nad tím i na chvilku pozastavila a říkala si, že to není možný, že to musí bejt návykový, ale ono ne, ono se to tak jenom zdálo. Jakási náhražka kafe, ale jí i tak bylo podivný, že pije už osmej hrnek v řadě. Venku se začalo stmívat a ona pořád nebyla hotová. Jenže to chtěla mít už dneska. I kdyby to měla kreslit do noci. Jenže pořád se jí na tom něco nezdálo. Něco tomu chybělo. Něco, co by tak moc chtěla, aby tam bylo. Možná trochu radosti a štěstí v očích. Podívala se na obraz pořádně, prozkoumávala každou čáru a každý barevný odstín. Ne.
Bylo to špatně.

další fotografický kousky

26. července 2010 v 18:18 | Anika |  ►Svět ve fotografiích
...nejsou nejlepší, ale neřadím je ani mezi nejhorší. Snažím se fotit dál a uvidím, kde to jednou skončí :)
a
a

Možná uklidňující, možná depresivní, možná....

26. července 2010 v 13:50 | Anika |  ►Hudební kout
...je to jen pár nádherných tónů, co zní v hlavě...


Právě kvůli tomu, že to není dokonalý....

25. července 2010 v 19:54 | Anika
Nakresleno včera. Chyběla mi inspirace a podle toho to taky vypadá-začala jsem kreslit svoji kreslící ruku...pak mi to přišlo hrozně prázdný, tak sem kolem toho začala malovat nějaký divný tvary a nakonec z toho vzniklo tohle...vím, že to není práce na úrovni, ale stejně to sem hodím....:)
g

sem trochu obyvatel, trochu emigrant

23. července 2010 v 21:09 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
***
Nevadí ti,
Že se ztrácíme
jako kruhy ve vodě?
Nemáme času nazbyt
Začíná bouřka
a její blesky
jsou neúprosné.
Čekaly na tebe.
Asi s' neměl nic slibovat,
protože
prší.
A kdyby ses mne tehdy zeptal,
ne.
Nevěřila bych,
že i oni umí plakat.
Snad se koukají na nás všechny,
ale pláčou.
Nevíš proč?
Já taky ne.
Třeba přestávají věřit v nás
stejně tak
jako my v ně.
Možná proto jsou jejich slzy tak studené.
Tiše.
Prší andělské slzy.
Prosím tě,
teď neplač…

Sem lůzr a taky trochu lemra. Vlastně hodně. A tak vám píšu....

21. července 2010 v 18:09 | Anika |  ►Den ode dne
Možná bych mohla začít úplně popořádku. Jenže za ten necelej měsíc mám takovejch zážitků a všeho možnýho, že by tendle článek byl nesnesitelně dlouhej. Takže....
Od 27ho června sem odjela s partou ze sboru na vodu, sjížděli sme Ohři. Myslím, že to byla parádní akce, i když sme se s E. první den cvakly, což trochu rozladilo náladu, ale pak to bylo už zas dobrý. Poslední den (30týho) sem s nima už nejela, protože sem se musela dostat do Karlových Varů a odtamaď sem jela vlakem do Prahy. Bylo strašný vedro a mě pomohl jen časopis JOY, abych se s těma 3 a půl hodinama samotný cesty nějak vypořádala.
Dojela sem do Prahy, kde na mě čekal taťka a spolu sme jeli do Turnova. Tam totiž začínal hudební smyčcový kurz, který mně doporučil profesor ze ZUŠ. Jela sem vlastně docela do neznáma, pač sem tam vůbec nikoho neznala. Ale to se brzo změnilo. Byla sem ubytovaná se třema úžasnýma slečnama, se kterýma sme si hnedka padly do voka a začalo pět nádhernejch dnů. Moc ráda na to vzpomínám, zvlášť i kvůli panu profesorovi z brněnský konzervatože, ke kterýmu sem chodila na hodiny. Hrozně zajímavej, vnímavej člověk. Moc sem si ho oblíbila. A pač mi dlužil ještě jednu hodinu z kurzu, před týdnem sem za ním jela do brna na konzervu. Moc ráda si s nim povídám a hraju. Vážně mě strašně moc pomohl. Mám dojem, že za těch pět dnů mi k houslový technice řek tolik, jak nikdo za celej život. A mimoto je věřící a to mě hrozně tak nějak psychicky pomáhalo. Kdo věřící nejste, tak to ale možná nedokážete pochopit, jak to myslím...
I když turnovský kurzy byly teprve v polovině, já sem odjela do Opočna na další kurzy, který sou takovou mou srdeční záležitostí-byla sem na nich letos potřetí. Hrozně ráda sem viděla staré známé tváře a dále poznala i nový lidi. Vůbec se mi od nich nechtělo.
Když to zrekapituluju, těch necelých čtrnáct dní ve společnosti kamarádů ze sboru a z kurzů mi hodně utkvělo v hlavě a mám na ně jen ty nejhezčí vzpomínky.
No a co bylo pak...přijela sem domů-teda domů jako opravdu domů, takže ne do bytu, ale do domu, kde sem prožila to nejkrásnější dětství. Nastalo pár dnů nudy, ale pár znovu vtipných dnů. Nejvíc se mi líbilo, když sme byli s partou ze sboru v Brně v kině a v kfc a hned den na to sme si udělali filmovej večír (no, zkoukli sme dva filmy, takže to nebylo tak obrovský:D), ale ten první stál vážně za to (ten druhej sem žel neviděla celej, pač sem si uspinkla).
No a pak se nám porouchal počítač, takže sem sem nemohla nic psát, tak píšu až dneska. Nebojte se, žiju a myslím na vás.
A co ve volných chvílích? Zamilovala sem si M*A*S*H, pinec, kterej hrávám s bráchou a při kterým mě neuvěřitelně nerví, snažím se vycvičit Vikinu a asi tejden a půl sem nešáhla na housle. Sem na sebe hrdá.
Taky sme s mamkou ten den po konzervatoři zavítaly do obchodu punčoch, silonek a fuseklí a tam sme nakoupily tolik věcí, že to až hezký nebylo :D pořídila sem si nový silonky v barvách JOJO vexta :D Svítivě žlutý, zelený, modrý a růžový. Aj lajk it.
A taky sme včera byli s mamkou, taťkou a P. v Moravským krasu. Lezli sme po skalách. A bylo to skvělý. Jako důkaz příště přiložím ilustrační foto neboť teďka mi to nějak nejde nahrát....
Mějte se, smějte se a užívejte prázdniny!!!

Slibuju, že už v blízký době napíšu nějakej normální článek....

14. července 2010 v 18:34 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
...ale dneska mám pro vás pár veršů (i když ono se to stejně nerýmuje :D) PS - Made in Opočno


STRÁŽNÍ ANDĚLÉ

Oni tu stejně byli
A koukali na mě
jen tak trochu bojácně
a zároveň
mi viděli až do srdce.
Oni se usmáli
A objímali mě
na dálku
Přes moře
Přes padlé stromy
a snažili se mě ochránit
od falešných beznadějí.
Asi bych jim měla být vděčná.
Oni začali plakat
a já nechtěla, protože...
...bála jsem se o ně.
A oni tu stejně byli.
Jenže pak se nečekaně rozloučili
pouhým mávnutím křídel
Moji strážní andělé
...