Srpen 2010

Here's a song for lovers...

31. srpna 2010 v 13:08 | Anika |  ►Hudební kout
Miluju tuhle písničku...




Here's a song for lovers
Who don't care if they don't sleep
If dragonflies with heavy hearts
Cut the air like darts

Here's a song for lovers
Who won't ever have to weep
Clear-sighted eyes and uncried tears
All bright out in the sun

Unissasi Laulelet

31. srpna 2010 v 12:09 | Anika |  ►Den ode dne
Totálně jsem propadla skupině The Dø. Odkazy jsem vám sem házela při minulým článku. Dočetla jsem se o nich, že to je francouzsko finská skupina zpívající anglicky a žánrově to je indie/folk pop-rock. Mhmmm :) fakt doporučuju, jsou dobří. Ale musíte se jima proposlouchat. Teď mi v hlavě nejvíc leží tahle. Je skvělá, rytmická a hezky nenásilně plyne.
Venku hrozně prší (ale to není novinka), ale přes to všechno na mě nepadá depkoidní nálada. Mám z toho naopak radost. Možná proto, že se mi teď ten podzim hodí. Konečně mi přišla tudlencta čepka, akorát že na kamarádovu adresu (pač sme ju našli na aukru, kde byla o čtyři kila levnější), takže mi ju doufám někdy brzo doručí :)
A škola mi už je úplně ukradená. Neřeším, jestli se mi tam chce nebo nechce, prostě tam musím a to je podstatný. MUSÍM. Všechno člověk jen musí. A nic nemůže. Nebo jo?
r

Kdybych mohla, tak bych už hnedka teďka chtěla mít dodělanou školu a jela někam do zahraničí. Ale taky by bylo důležitý, zatím ještě nevím kde (nejspíš pro začátek v Brně), abych si našla nějakej malej byteček, kde bych bydlela sama (hlavně jde o to, abych nebydlela s rodičama-ne, vážně, mám je moc ráda, ale nechci s nima celej život bydlet) a naučila se tak hospodařit a umět žít na vlastní pěst. Chodila bych pořád do kaváren a do čajoven s kamarádama, psala básně, a tak. Taky bych si nechala co nejdřív udělat dredy a co na tom, že se hodně mým kamarádům nelíbí. Jsem odmalička tvrdohlavá a to platí i při dredech-chci si je udělat už jen kvůli tomu, že mi hodně lidí nevěří, že bych si je nechala udělat a taky protože se jim nelíbí. A basta rasta.
Taky bych ale chtěla mít nějakou vystudovanou vejšku (z čehož vyplývá, že cestování do zahraničí se trochu opozdí) a konkrétně asi něco s jazykama. Pak by záleželo na nějakým chlapci, kterej by si mě chtěl třeba vzít a pak bysme založili rodinu. Jenže je pravda, že když bych měla rodinu, tak bych musela někde zakotvit a už bych neměla tolik volnosti. A třeba to taky dopadne tak, že budu žít do třiceti s našima a bude. A v neposlední řadě bych si měla uvědomit, že zejtra nastupuju do sexty a tudíž mám ještě tři roky studování na gymplu před sebou. Ale ze všeho nejdřív se rozloučím a pudu se naobědvat. Jo. To je nejspíš to nejaktuálnějc splněný přání. Tak aloha :)

Řekni, kdo by se vracel, když všude je tisíce cest?

30. srpna 2010 v 11:08 | Anika |  ►Den ode dne
Asi je dobře, že ta škola začne. Jinak bych se asi zbláznila. I když vím, že za pár tejdnů budu nadávat a nesnášet. Ale to asi k životu patří...
...
Prvně to začalo hezky, ale pak se to nějak podělalo. Možná kvůli mým stupidním dotazům. Jestli je to pravda, a tak. Nevěřila jsem. A asi jsem měla. Nechalo se to zaležet přes noc a já byla celej následující den mimo a přemýšlela, jak to všecko brát. Večer to vypuklo znova. A v mnohem horší podobě...
Ve vzduchu bylo tisíce PROČ, na které nikdo neznal odpověď. Přesvědčování. Doufání. Potřeba všecko vymazat, nic nezažít. A ono se to řeklo snadno. Ale nešlo to.
Potom jsem usnula. Vzbudila se v devět a přečetla poslední čtyři sms, který jsem nestihla. Hodně těžko se čte "tak mi aspoň napiš, že sem hajzl a už mě nechceš vidět nebo tak něco...."
Sakra. A za všechno sem mohla já. Vždyť se vlastně nic tak hroznýho nestalo. A stejně, byla sem na sebe neuvěřitelně naštvaná jako nikdy předtím. Takhle to celý posrat...

A co teď? Už sme si to trochu vyříkali, tak mám radost. A budu žít do 87mi let a ne že ne. Je mi jasný, že tomuhle vůbec nerozumíte, ale já to potřebovala napsat. Však to ani číst nemusíte.
Člověk pak má touhu sebrat pár věcí a odejít od všech. Klidně i tu blbou školu nedodělat a jen tak odletět do jiný země. A pak mít následnej život na nic. 
Momentálně poslouchám toto a taky tohle a ještě tutok a v neposlední řadě tuhle, protože absolutně vystihuje moji náladu.
A abyste se nenudili, tak vám sem hodím ukázku z jedný knížky, kterou čtu.
"...a těch připínáčků už je tolik, že kdybyste si dali určitou práci, sečetli je a vydělili čtyřma, tak vám vyjdou všichni nebožtíci z Kozloděj tak za jeden dva roky zpátky, a to v naprosto ohromujícím počtu, protože Kozloděje sou holt plný starejch lidí. Ale aby to tady ty rezavý připínáčky tak nehyzdily, a notabene jen pár metrů od pramene se zázračnou - což zní skoro jako 'živou' - vodou, a aby nám z toho, jak furt někdo ze vsi odchází, nebylo zas tak smutno, tak tam nějakej místní Dedera mladší sprejem švihnul, že PUNK'S NOT DEAD!, což je sdělení, který si čtu po zdech už asi tak od první třídy a pořád nevím, k čemu že mi tahle informace může bejt co platná a za co ji v životě jednou vyhandluju, když už teda žiju v době, kdy největší cenu maj informace, jak se všeobecně tvrdí. Možná, že ji jednou ve výhodným kurzu směním za SPARTA! nebo DEDEROVÁ JE PÍČA! a do smrti si budu jenom užívat, chodit na Spartu a žít si s Dederovou, což je perspektiva, která u nás čeká prakticky každýho druhýho, protože prakticky každej druhej se tady jmenuje Dedera."
(Petr Šabach - RAMON)
doporučuje 4 a půl z pěti indiánů

28.8.2010

28. srpna 2010 v 18:01 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Víte,
že kdyby jste
spočítal veškeré pavučiny
z koutů vašeho pokoje,
vynásobil je okvětními lístky růže,
přičetl radost ve vaší duši,
vydělil třemi
(možná čtyřmi)
hrnky kávy
a
odečetl jedno zlomené srdce,
tak by vám vlastně
vůbec nic nezbylo...?

I love rock'n'roll!!!! Znáááámka punku!!! Já som malá šušušu....

28. srpna 2010 v 12:42 | Anika |  ►Den ode dne
Včerejší den byl naprosto perfektní, asi nejlepší den z prázdnin. Kamarádka s kamarádem měli svatbu a vážně úžasnou. Prvně byl obřad v židovské synagoze - tam jsme i s pár lidma ze sboru zpívali a já tam hrála na housle, no a potom odpoledne sme na půl čtvrtou jeli na jejich chatu, která byla neuvěřitelně velká a byl tam obrovskej bazén se skluzavkou a taneční parket. Zezačátku sme tancovali jen tak trochu, ale čím bylo víc a víc hodin, tak se začaly pouštět ty správný zábavovský šlágry. Ale pěkně popořadě. Celej den pršelo. A tak to trochu kazilo náladu, ale ten naplánovanej program byl tak super, že se člověk vůbec nenudil. Prvně hráli kluci vodní pólo (svobodní vs. ženáči) a vlastně ani nevim, jak to dopadlo. Potom se zas tancovalo, házela se nevěstina kytka, zpívalo se...a taky se začalo jenom TROCHU pít. No jako, bylo to ohromně zajímavý :D Vlastně sme toho v sobě neměli tolik, ale stačilo to na pořádný paření a já si připadala, jak kdybych v sobě měla extázi. Dvě skleničky vína, dvě sektu a sem tam nějaký dopíjení poloprázdnejch flašek od vína způsobily trochu nekontrolovatelný tančení a smání a blbnutí. A já furt kecala kraviny typu, jak ste to mohli dopustit, že ste mě takhle opili, a H. nebo J. mi na to podali flašku a řekli Na, dej si ještě! a já, že Ne ne ne....Teď to vypadá, jak když blbá puberťačka popisuje "opileckou párty", ale vážně, tak suprovou svatbu sem nikdy nezažila. Pak bylo i pár ploužáků a přesvědčování, jak se mají tančit, hádání se o nafukovací balónek a následný sdělávání ho smetákem, H. šlápnutí do bazénu, vylití cocacoly na H. boty, vylití vody z plachty na H. (chudák H. :D), pouštění lampiónů, podání šutru místo boty, ohňostroj, převlek a la dan nekonečnej (a moje neustálý otázky Kdo to je, kdo to je???) a tak dále a tak dále....
Dokonalé, perfektní, skvělé, úžasné a nevím co ještě. Vážně sem si to až nebezpečně užila:)
"Jé, od čeho máš odřenej ten loket?"
"No, mami...já sem trochu naletěla ne zeď..."

ps-a děkuju všem za krásný komentáře k fotkám a k té poslední básničce. Moc jste mě potěšili :)))

24.8.2010

26. srpna 2010 v 11:58 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Až se ráno probudíš
a dáš si černou kávu,
vyhlédneš z okna
a zjistíš,
že brzo zaprší
na šedé paneláky,
smyjí se přebytečné slzy
a nové se opět vytvoří.
(Ale nikdo zatím netuší,
kdy zas vysvitne slunce.)
Jen nesplněná přání
budou unášena větrem
do jiného světa,
na jinou Zem
(jestli vůbec nějaká je.)
Dráty elektrického vedení
pošlou signály vlaštovkám,
že je konec,
že musí letět.
Zůstaneme tu snad
jen ty a já,
kapky deště
a spousta mrtvých motýlů...

Trocha egocentrismu :)

21. srpna 2010 v 17:39 | Anika |  ►Den ode dne
Po rozkliknutí článku na vás vybafnou moje fotky. Tak vám přeju hodně štěstí :)

I will make you hurt...

20. srpna 2010 v 21:04 | Anika |  ►Hudební kout
Nemám inspiraci k psaní. Stejně poslední dobou nikdo moje básničky nečte.
A najednou se bojím věcí, který jsem myslela, že zvládnu v pohodě. Bojím se jít do školy, bojím se těch 28mi lidí, který znám už pět let, bojím se tanečních, prodloužené, dokončené, bojím se pokračovat dál...


Nudím se, nudím...

19. srpna 2010 v 14:46 | Anika |  ►Den ode dne
Třeba se zas dovíte nějaký drby :) cha.

1. Celé jméno: Anna H.
2. Přezdívky: Anika, Ančí, Anče, Andule
3. Narozeniny: 3. října
4. Místo narození: Brno u Milosrdnejch bratří, ale vážně nevím, na kterým porodnim sále :)
5. Znak zvěrokruhu: Váhy
6. Pohlaví: žena a hodlám jí zůstat
7. Třída: v přízemí u automatu na kafe :) ale jinak budoucí sexta
8. Škola: říkají tomu všeobecné výběrové gymnázium :D
9. Funkce: študák 
10. Město: v JM kraji, ale jinak prej Brána Vysočiny :)

Tady jsem vám, děti, přinesl komiksy a čokoládu, ale ta se nedá jíst. Takže raději jezte komiksy a čtěte čokoládu...

18. srpna 2010 v 14:15 | Anika |  ►Den ode dne
Protože každý den začíná tak trochu retro - od desíti jsou v televizi Hry bez hranic. Jak já to žeru. Naprosto dokonalej pořad, pamatuju si, že to vysílali, když jsem byla malá, ale to už byly stejně reprízy, protože se to točilo někdy mnohem dřív. Ale Československo v tom bylo fakt dobrý :) Několikrát vyhráli i finále. Ale moje dojmy by byly na dlouho :)
A taky se mi dneska zdál úplně skvělej sen. Ono to bude znít strašně divně, ale prostě se mi zdálo, že jsem byla na jakýmsi mistrovství atletiky a tam jsem skákala do výšky. Prej jsem skočila 150cm, což je docela divný, protože se mi to nikdy nepodařilo, ale sen je sen :) A pak jsem si domlouvala s jedním profesorem z gymplu, že až on bude mít ve školním roce nějaký sportovky, tak já si vytáhnu žíněnku a budu trénovat skákání a...všecko bylo tak jasný, hrozně jsem chtěla dělat atletiku a nic jinýho...Lidi, jak já miluju skákání do výšky!

Párkrát jsem byla na nějakých okresových kolech za gympl a dokonce jsem nikdy neskončila poslední!:D Jenže ze školy to se mnou nikdo netrénoval...to dycky bylo asi takhle:
"Ani, v pondělí je pohár, tak pudeš skákat výšku, jo?"
"Ale paní profesorko, já sem to letos ještě ani nezkoušela, dyť sem celej rok neskákala, nemůžu nic skočit, když to netrénuju!"
"Ale prosim tě, to zvládneš, hlavně, abys skočila základní výšku a pak to je v pohodě!"
"Paní profesorko, já..."
"Takže v pondělí v osm před budovou!"
Jasně....
A víte, jak to tenkrát dopadlo? Ještě sem k tomu běžela 200m a štafetu (100,200,300,400m) a na mě zbyl samozřejmě ten poslední úsek. No...tohle byl zrovna CORNY pohár a náš holčičí tým postoupil do kraje, ale tam jsem nakonec nejela, protože jsem byla nemocná, ale ony to dotáhly až na republiku, kam jsem teda taky (už i jako zdravá) nejela, protože tam náš gympl reprezentovaly vážně jen ty nejlepší a ze 16ti škol skončily osmý. Dostaly podepsanou fotku s Bárou Špotákovou a dokonce ten sestřih byl i v televizi. (Ale mám za to, že tohle jsem sem už někdy psala..)
A aby té atletiky nebylo málo, na jednom okresním v Blansku jsem ještě dokonce VRHALA (né HÁZELA!:D) koulí a dostala jsem se do finálový osmičky a tam jsem skončila osmá, yahoo :D
Ale to už jsem se nějak hodně rozepsala, beztak vás to ani nebaví :D
A abych to uzavřela-takhle asi nějak začal a skončil můj atletický vývoj :D
Pamatuju si na první skákání, když jsem si spálila loket, tyčku přilehla zádama a měla dost slušný modráky a oznámila sem, že už v životě skákat nebudu, a potom, když se přede mnou objevila laťka ve výšce, kterou jsem před tím nikdy neskočila a já se rozběhla a dala ji na první pokus...jo. (mimochodem, odtamaď jsem si vyfasovala taky solidně sedřenej loket a jen tak pro informaci, událo se to před dvěma a půl rokama a ta jizva na lokti je pořád :D)
Ale přes to všecko mě to moc bavilo, i když jsem nebyla kdoví jak dobrá. Škoda jen, že už takový časy nebudou...

Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe...

16. srpna 2010 v 17:00 | Anika |  ►Den ode dne
Je šedivej den. Dost šedivej na to, aby člověk poslouchal The Album Leaf a přemýšlel nad svým životem. Celou dobu od probuzení je v domě tak divná tma, až mi přijde, že je osm večer.
Jenže jak se mám otočit ke slunci, když nesvítí? Ale teď to myslím obrazně. Rozhodně mi není nejhůř. Navíc, nikdy nebylo tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. A venku prší.

V pátek jsme byly s E. na zábavě - byla to moje v podstatě první zábava, když to tak vezmu, ale já využila toho, že mi už loni mamka řekla, že za rok o prázdninách budu moct. Tak jsme šly.
Jo, třeba je to divný, že mě naši pustili až teď, protože znám lidi, co chodí od třinácti, ale na tom nesejde. A vlez stál 70 korun. Zbytečně drahý.
Prvně mě to moc nebavilo, ale pak jsme našly děcka z blízký vesnice, se kterýma sme chodily do školy, a tak se aspoň něco málo začalo dít-tancovaly jsme a tak. O půl jedný sem začala přesvědčovat už trochu nalitýho bráchu s jeho slečnou, ať už dem dom (nechtělo se mi jít samotný, navíc oni jeli autem), ale von furt, ať tam ještě zůstanem. Ale začalo poprchávat a v dálce se hrozně blýskalo. No a pak uplně naproti nám na obzoru bouchl blesk přes celý nebe a brácha AAAAAA, dem domů, rychle! Cestou z plácku sme potkaly druhýho bráchu a řekli mu, ať jede s náma. Jenže kdo bude řídit? Nakonec si za to sedl ten první víc opilej brácha, ale jen pod podmínkou, že pojedem zadem kolem kravína, a tak sme jeli. Sice jednou málem zapomněl zabočit (a druhej brácha na něho: Zatoč, ty vole!, což mi přišlo v tu chvilku docela vtipný), ale to se podnapilým lidem stává. Měla sem prvně docela stres, ale pak to bylo už dobrý. Dojeli sme v pořádku. Samozřejmě ta bouřka vzbudila rodiče i prarodiče a mně přišlo takový hezký, že sme všichni čtyři (já, bráchové a bráchova slečna) došli domů pospolu. Vlastně to byla docela fajn zábava, ale nevím, jestli stála za tolik prachů.

Je tu bouřka, prší ostošest a tím odkapávají poslední slova tohoto článku. Vypínám počítač, ať sem nepráskne. Aloha :)

Summer fog

16. srpna 2010 v 15:01 | Anika |  ►Hudební kout
Je pravda, že některý jejich písničky jsou trochu psychadelický a ani se mi nelíbí, ale tahle je výjimkou. Je uklidňující, přemýšlecí a i relaxační. Enjoy!


Slečna, co tu šéfuje :)))

14. srpna 2010 v 17:49 | Anika |  ►Den ode dne
Zrovna jsem se nudila, a tak mě napadlo, že jsem sem vlastně nikdy nic nenapsala více o sobě samé. Myšlenkové pochody, básně a fotky třeba něco napovídají, ale stejně-odhodlala jsem se "poodhalit" víc.

Není důležitý, jak se jmenuju příjmením, tady jsem prostě obyčejná "Anika", ale (jak vás určitě napadlo) moje jméno je Anna a nesnáším, když mi tak někdo říká-jedinej člověk, od kterýho mi to nevadí, je jeden z mých dvou starších bratrů. Su z Moravy a moje srdce je na to patřičně hrdé :)
Po prázdninách se jako všichni ostatní studenti budu muset chtíc nechtíc vrátit do školy-čeká mě sexta. Když už jsme u školy-kolikrát ani nevím, jestli je pro mě osmiletej gympl to pravý-nemám ráda fyziku, chemii, nebaví mě matika a tyhle předměty tam jsou samozřejmě nejvíc. Spíš se orientuju uměleckým směrem-literatura, sloh, dějiny umění, hudba.

►Ráda čtu: Petr Šabach - Občanský průkaz, Ramon, Opilé banány. Václav Hrabě - Blues pro bláznivou holku. Jostein Gaarder - Dívka s pomeranči. Robert Fulghum - Ach jo, Už hořela, když jsem si do ní lehal. Jiří Žáček - České moře, Šárka Junková - Sejdeme se v nebi. Garfieldovy stripy :)
►Ráda poslouchám: Co se týče legend - Queen, Abba, Led Zeppelin, Pink Floyd, AC/DC, The Beatles, Michael Jackson. Z punkrockových skupin mám nejraději Simple plan, Billy Talent, Linkin Park, The Rasmus, Green day, Lostprophets. Mezi oblíbené české patří - 4tet, Chinaski, Dan Landa, Kryštof, Buty, Hm..., Poletíme?, Jarek Nohavica, Karel Plíhal, Divokej Bill, Vypsaná fixa, Zuzana Navarová. A ten zbytek - The Dresden Dolls (Amanda Palmer), Eva Cassidy, Bob Marley, Regina Spektor, Amy MacDonald, Moriarty, Nightwish, Hans Zimmer. Tudíž mám nejraději rock n' roll, punk, pop, metal, alternative, reggae, ale i klasikou nepohrdnu (Martinů, Beethoven, Bach, Dvořák, Vivaldi, Piazzolla) a ještě miluju moravské lidovky a irskou hudbu. Je toho opravdu hodně :)
►Ráda podnikám: hra na housle, na klavír, poslouchání písniček, psaní básní a povídek, sport (volejbal, lezení ((stěny i skály)), lyžování, plavání, in-line, trochu atletika, trochu fotbal, trochu basket, trochu pinec :)), výlety, procházky, televize, internet, kino, divadlo, četba, malování, vaření, spaní. 
►Ráda sleduju: Seriály - House MD, The Simpsons, Futurama, Friends, Vyprávěj, MASH, Kobra 11. Filmy - Hair, West side story, A walk to remember, My sister's keeper, The Bucket list, LOTR, Ratatouille, Kuky se vrací, School of Rock, Forrest Gump, Tais toi, Juno,...
►Pokud bych šla někam na oběd, tak si zaručeně nedám: houby, vepřové maso, špek, slaninu, škvarky a podobný věci, rozinky, kapustu, mořské potvory, rybí polívku.
►Jaká vlastně jsem?: snílek, emotivní, tvrdohlavá, nevyzpytatelná, záhadná, náladová, bojácná, stydlivá, přátelská, snad mám trochu smysl pro humor, umím blbnout, ale i se chovat dospěle, trochu melancholická, zakomplexovaná, nesebevědomá, jednou uzavřená, podruhé společenská a vysmátá, ironie nechybí, sem tam trochu cynismus.

A to by bylo asi všechno. Pokud byste měli nějaké dotazy, klidně se ptejte ;)

Vzhůru do Francie

14. srpna 2010 v 15:19 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
La Rochelle

Slunce se usmívá
a doprovází nás
k nádraží.
Snažím se lhát
a dívám se do země.
Jako bys
nebyl důležitý.
Jako bys
nebyl tady.
A nejednou se ptáš,
kdy jede poslední vlak.
Ale já nechci odpovídat
možná proto,
že jsi to zrovna ty
že nevěřím v tvůj návrat.
Jít dál po kolejích
a nevnímat čas
Jít dál po kolejích
a usmívat se na odkvetlé pampelišky
Jít na druhou stranu
od La Rochelle
a nikdy tě neztratit
nikdy tě nemilovat.

Miluju Václava Hraběte.

13. srpna 2010 v 16:52 | Anika |  ►Den ode dne
Četli jste od něj někdy něco? Já jsem si půjčila v knihovně jednou jeho sbírku Blues pro bláznivou holku a četla jsem to hrozně mockrát dokola. Miluju jeho tvorbu, básně jsou nádherný. Tu jich najdete několik a vážně stojí za to.
Těžko říct, co jsem dělala těch pár dní. Byla jsem doma a spíš si užívala tak trochu volna-myšleno bez cestování a dramatických přesunů. Taky konečně přišel Kuky, který mi udělal vážně velkou radost, až tak velkou, že jsem to vlastně ani nečekala. Ne, já nikdy nedospěju. Nebo aspoň v tom pohledu-když se mi do rukou dostane plyšák, tak jsem ztracená :)
A včera padaly hvězdy. (ale to předpokládám všichni víte:)) Čekala jsem, že je budu pozorovat sama, a protože žádná nespadne, tak se sbalím a půjdu spát, možná trochu smutná a trochu naštvaná, že jsem fakt slepá. Ale ono ne. Nebyla jsem sama a hvězdy padaly. Viděli jsme jich asi tak kolem dvaceti, už ani nevím, protože potom pro mě ty hvězdy nebyly až tak důležitý... Kolikrát jsem si ani nestihla nic přát, ale to vlastně ničemu nevadilo. Dohodli jsme se, že i přání až po spadnutí hvězdy se počítaj :) Asi budu vzpomínat dlouho.
Teď už nevím, co dalšího psát. Možná se toho tolik nestalo. Nebo spíš něco jako-velký události pro mě, ale malý pro lidstvo :)

Uvidět ráno u Vltavy divoké koně
Vyjmenovat své lásky
a bude-li to třeba
nechat se zabít
pro ně

It's a very very mad world. (Gary Jules)

11. srpna 2010 v 14:01 | Anika |  ►Svět ve fotografiích
Noční Salzburg, západy slunce, bloudění ulicemi, Kuky a tak podobně :)

Jim Jim Jimmy its your last cigarette...

10. srpna 2010 v 14:08 | Anika |  ►Hudební kout


Jimmy won't you please come home
Where the grass is green and the buffaloes roam
Come see Jimmy your uncle Jim Your auntie Jimmie and your cousin Jim
Come home Jimmy because you need a bath
And your grandpa Jimmy is still gone daft

Netuším proč, ale mám z ní velkou radost...

10. srpna 2010 v 13:16 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Indiánka

Tehdy svítilo slunce
na tvou snědou tvář
a oči se usmívaly.
Nerozuměl jsem tvé řeči
a ty zas té mojí.
Pamatuješ,
Indiánko?
Věděl jsem, že není třeba slov.
Naše srdce bily stejně.
A na náhody jsem nevěřil.
Asi jsem byl hlavou v oblacích,
když jsme se loučili...
A já si nezasloužil
spatřit tvoje oči podruhé.
Teď vím, že plakaly.
...
Vlastně mi neřekli,
co se stalo.
A proč.
Jen, že tvé srdce
přestalo bít.
Pro mě. Pro nás.
A že už tě nikdy neuvidím.
Každý den bez tebe bolí.
Víš to vůbec,
Indiánko?

Ob-la-di ob-la-da life goes on bra...la la how the life goes on...:)

9. srpna 2010 v 11:13 | Anika |  ►Den ode dne
Od pondělí do pátku jsem byla se známýma v Německu a v Rakousku. Jak bych to zhodnotila...Líbilo se mi tam, protože když je člověk s kamarádama tak je to dycky prima, škoda jen některých menších ponorek, který sem ale nemá cenu psát, protože stejně by nikdo nepochopil, o co jde. Tyhle rádoby "přeháňky" mě inspirovaly ke třem a půl básně-vážně, ta první nestála za nic, škrtala jsem, čmárala, ptala se ostatních na rýmy-ne. Nešlo to. (Proto ta polovina:D)
Ale jinak z nich mám radost. Tu první jsem vám sem už hodila a ty další dvě přijdou posléze.
Taky jsem se stihla za těch několik hodin ve vlaku zamilovat do tvorby Jiřího Žáčka. V nedalekém městě byla nedávno jeho autogramiáda, a tak jsem od něj vyfasovala sbírku České moře a dokonce s věnováním. Potěšilo mě to. Tady se můžete mrknout na některé jeho básně.
A jak se jinak mám? Vlastně sama nevím. Za těch pár dnů jsem si uvědomila, že jsem vlastně jiná, než si myslím, že jsem. Asi bych se měla začít hledat...
I když, nejraději bych se teď schovala do svojí ulity a nevnímala svět. Asi bych si pořád dokola pouštěla písničku Jimmy a nikoho k sobě nepouštěla. A psala svý pitomý úvahy.
Vlastně jsem včera chtěla s psaním prásknout, přestat a to napořád. Dala jsem je totiž někomu přečíst a místo odpovědi jsem se dočkala slz. Bylo mi ze mě špatně. Nechtěla jsem, aby mý básně působily slzy. A vono jo.
A stejně bylo v tom Německu/Rakousku líp jak u nás. Maj tam pořád víc věcí, jsou tam větší možnosti a je to tam hezčí. A i přesto, že nemám ráda němčinu, líbilo se mi tam. Ale potkala jsem tam partu asi pěti německých puberťáků a ti si zvesela šprechtili a musím říct, že mi ta němčina najednou připadala tak neuvěřitelně hnusná, že to ani nebylo možný :D.
A v jednom vlaku jsme potkali malýho černouška. Náš vagón byl rozdělený na dvě části takovými skleněnými dveřmi a on si sedl na tu sedačku naproti nám (ale přes dveře) a začal na to sklo plácat rukama, smát se, křičet na nás a my si ho mezi tím fotili. Schovával se nám a pořád se předváděl. No a v jedné chvíli zmizel a přiběhl zpátky s foťákem a začal fotit on nás. Takže začala foťáková bitva. On vždycky prostrčil ruku těmi dveřmi a blikal co to dalo. A potom za ním přišla maminka, něco mu řekla, on naposled proběhl kolem nás a pak na další stanici vystoupili. Krásný dítě :)
Asi už není třeba dalších slov. Prázdniny se ubírají dál a dál, snad tím správným směrem. Už jsem viděla náš rozvrh a je mi z toho trochu blbě-pondělí začíná-biologie, chemie, fyzika. Myslím, že pondělky budu proklínat. Možná bych si měla koupit toto. Je to víc než výstižné :)
A teď už vás nechám být. Tak se mějte krásně :)

4.8.2010

7. srpna 2010 v 12:44 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Daleko
přes ostnaté dráty
přes koleje
přes hranici citu
s havraním peřím ve vlasech,
které leželo
pošlapané v trávě
a s troškou lásky po kapsách
utíkám
po minovém poli.
Na tebe nečekám
a
neohlížím se zpátky.
Stejně neuvidím nic jiného
než neprohlédnutelnou tmu.
A pak že slepí
nemohou plakat
kvůli člověku,
kterého nikdy nespatřili...