Říjen 2010

Nemám ráda, když chci napsat článek, ale nevím o čem...

31. října 2010 v 13:11 | Anika |  ►Den ode dne
Nemám ráda, když se zbytečně stresuju ze školy.
ff
Nemám ráda, když se mi chce v matice spát.
Nemám ráda, když musím poslouchat výklad fyziky/chemie.
Nemám ráda, když se musím učit.
Nemám ráda, když mám při písemkách vokno.
Nemám ráda, když se mi nechce do školy.
Nemám ráda, když mi nejede internet
Nemám ráda, když mě vzbudí papouškovo vřískání.
Nemám ráda, když mě vzbudí Arnieho štěkání.
Nemám ráda, když mě vzbudí bzučení komára.
Nemám ráda, když mě někdo vzbudí.
Nemám ráda, když mě studí palce u nohou.
Nemám ráda, když mně je zima na záda.
Nemám ráda, když mě bolí ledviny.
Nemám ráda, když se vzbudím a škrabe mi v krku.
Nemám ráda, když mě něco bolí.
Nemám ráda, když na někoho žárlím.

Na špatné věci pro ty dobré zapomínám...

31. října 2010 v 12:14 | Anika |  ►Hudební kout

Jaromír Nohavica - Mám jizvu na rtu

Jsem příliš starý na to, abych věřil v revoluci
a svoji velkou hlavu těžko skryju pod kapucí
a nechutná mi, když se vaří předvařená rýže,
v náprsní kapse nosím ventinol na potíže.
Jak to tak vidím, asi těžko projdu uchem jehly
a lesem běhám tak, aby mě vlci nedoběhli
a kdyby se někdo z vás na anděla ptal,
mám jizvu na rtu, když při mně stál.

...a kdyby se někdo z vás na anděla ptal, tak mám jizvu na rtu, když při mně stál...

28. října 2010 v 19:15 | Anika |  ►Den ode dne
Moje milovaná Edito,
taky se ti občas stává, že se bojíš toho, co bude zítra, pozítří, za týden, za měsíc nebo za rok? Já mám v životě hrozně moc přání a pořád se na něco těším, hlavně až budu velká a budu si moct dělat to, co chci, ale jedna věc mě stejně trochu děsí. Co když se toho nedožiju? Vím, že jsem paranoidní a nebude mi vadit, Edito, když si o mně budeš myslet, že jsem blázen. Protože máš pravdu. Jsem. Přemýšlela jsem, proč zrovna já bych mohla mít to štěstí - dožít se vysokého věku a umřít stářím. A přitom stejně pořád doufám, že tomu tak doopravdy bude. Ale bojím se. Myslím, že to je hlavně kvůli tomu, že si svoji budoucnost nedokážu představit. A to teda vůbec. Vystudovat nějakou školu, mít práci, která mě bude bavit, krásnej byt, hodnýho manžela, dvě tři děti, ... Asi si to přejeme každá.
inl
Edito, zajímalo by mě, jak se definuje láska? Kolikrát mám pocit, že jsem asi hodně náročná, a proto se ptám. A taky tuším, že na to jednou doplatím. Na to, že budu pořád čekat na Něho a On nakonec stejně nepřijde...A na co jsou pořád ty řeči - ten pravej si tě najde... Ale copak má šanci si najít, když já nebudu hledat Jeho?
Je jasný, že na deprese z nedostatku lásky mám ještě čas, ale i tak...Když vidím všechny ty dvojice procházející se po městě, připadám si najednou divná a jinačí. Ale i přes to všechno věřím, že se někdy v budoucnu i já postavím na špičky, až Jej budu chtít obejmout.
Edito, taky máš někdy pocit, že sem na svět vůbec nepatříš? Že jsi cizí, máš úplně jiné myšlení jak všichni okolo tebe a myslíš si, že tě nemají rádi...? Jsou to kecy, Dito, všecko jsou to kecy. Všechno je to jen v hlavě, máme pocit prázdna, jenže to tak doopravdy není. Nejsme tu jen tak. A proto ten život nesmíme vzdát. Slibuješ, Edito?

....ty si tá bosorka z krajiny Marlboro, ktorá sa ukrýva v rockových kláštoroch :))

28. října 2010 v 16:03 | Anika |  ►Hudební kout

Elán - Bosorka

Má všade jemnučké chĺpky jak broskyňa
Chcem po nich prstami na zajtra spomínať
Aj keď sa stretneme pozeráš do zeme
Vždy si to tajomstvo očami povieme
Očami povieme
Očami povieme
Teba raz pristihnú, usvedčia, odhalia
Vyhlásia za svätú alebo upália
Ty si tá bosorka z krajiny Marlboro
Ktorá sa ukrýva v rockových kláštoroch
V rockových kláštoroch
V rockových kláštoroch
Prečo si mi utiekla?
Prečo sa mi skrývaš?
Stále sa mi miluje
Že sa s tebou snívam

lalala lá...

27. října 2010 v 12:47 | Anika |  ►Hudební kout


Hapka & Horáček - Bude mi lehká zem

Mám pěknou sirku v zubech,
krempu do čela
a bota zpuchřelá
mi vrásky nedělá.

Jen tou svou sirkou škrtni,
ať se ohřejem !
Až přikryje nás zem,
tak už si neškrtnem.

Má lásko, jen ty smíš kázat mi nad hrobem !
Má zem pak bude lehká...Bude mi lehká zem.
Bude mi lehká zem

Já mám ale nový boty! Já mám starý boty. A já mám matčiny boty....

26. října 2010 v 22:19 | Anika |  ►Den ode dne
Brno je zvláštní město. Na jednu stranu se mi moc líbí a chtěla bych tam bydlet (samozřejmě tak, jak jsme si domluvili se spolužákama - hezky po pěti, šesti lidech v jednom bytě :D) a kolikrát mě tam davy lidí hodně znervózňujou. Dneska jsme tam byly s holkama z turnovskejch kurzů a plánovaly, co budem příští rok podnikat, co vemem a nevemem s sebou a vůbec, běhaly jsme po Lužánkách, vymetly McDonald a KFC a prostě to bylo úžasný setkání.
a
A k tomu, proč jsem tu zas dlouho nic kloudnýho nenapsala: Škola. Jediný slovo (a jediný tak moc depresivní slovo), který mě v poslední době uhání k šílenství. Nebaví mě to tam. Neumím se učit. Neumím se donutit něco dělat. Raději dělám tisíc dalších věcí, jen hlavně, abych nemusela otevřít sešity. Ale zatím-nepropadám. A to považuju za velký úspěch :D
A taky jsem si začala šetřit na pseudodredy. To se mi snad za celej život nestalo, abych si až tak moc cíleně a zaujatě byla schopna šetřit na nějakej účes. Reakce lidí na sumu, co to stojí, jsou různé. Někteří se diví, že su ochotná tolik peněz strčit na svou vlastní hlavu a druzí zas říkají, že to bejvá často mnohem dražší. A já pomalu odpočítávám dny, co chybí do konce houslovejch soutěží a že hned, až klapne tří tisící pětistá koruna, tak znovu napíšu té milé paní a domluvím si s ní termín. Chichi.
A zítra máme prázdniny. Konečně. Ty tři dny mimo školu se mi budou setsakramentsky hodit. A díky za povzbudivý komentáře k básničkám. Moc to pro mě znamená. A taky mě moc potěšil jistý Vojta (který napsal tu úžasnou básničku, kterou jsem vám tu sem zveřejnila), že tu zanechal komentář. (Jestli sem ještě přijdeš, budu ráda a doufám, že ti to nevadí, že jsem ji sem bez zeptání hodila :))
Mějte se, pap *-*

podložit papír na báseň sešitem dějepisu, kde se skrývá 17 stránek, které jsou třeba umět na následující den....

21. října 2010 v 21:01 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Copak ty nevidíš
tu propast okolo...?
***
Není třeba stále vzpomínat
na nejtajnější první lásky
co skončily kdoví proč
zakopané v hrobech minulosti
a jejich Spasitel se nenašel.
A co máma
když byla smutná
ze všech lumpáren cos provedl
rozbitá okna odřená kolena
I na to jsi zapomněl?
Jsi pořád dítě Šimone
přiznej že nosíš po kapsách
prak bouchací kuličky tabák
a kamínek ve tvaru srdce
který ti věnovala před mnoha a mnoha lety.
Slibovali že přijdou
a já slyším jak tě volají
- Vzdej se stejně neutečeš
protože on na tebe čeká
on si tě najde
on na tebe nezapomněl
on se ti vysměje do očí ve chvíli kdy ti bude nejhůř.
Šimone
setři si slzy z očí
přece nechceš aby tě takhle viděli
až přijdou a odvedou tě
a já vím že nechceš.
Nejde to jinak věř mi
už není žádná máma
lásky ani Spasitel
Nikdo si nevzpomene
až budeš ležet v zákopu schovaný před kulkami
co létají těsně nad hlavou.
Velitel zavolá
-Pal!
Vyběhneš proti nim
a jedna zbloudilá střela si přece jen najde tvé srdce...
Na modré uniformě rudá skvrna
kamínek rozetnutý na dvě poloviny vypadne z náprsní kapsy.
Schoulíš se na studenou zem
louka plná kopretin tě uspí
ale ještě přijde On
skloní se nad tebe a začne se hořce smát tak jak slíbil.
Až ti bude nejhůř vzpomínáš?
...
Poslední západ slunce
cigaretový kouř zvadlá kytka
půlka srdce v dlani kapky deště
promiň
dveře se zavírají...
Šimone neplač
nevzdávej se
vždyť ještě nenastal Ten čas
a fronta odtáhla na sever
nikdo ti neublíží
musíš jen vsát
vstát a žít...
...
Šimone
kdoví proč byl tvůj život
jen samá slza?
Copak tys neviděl
tu propast okolo...?

Loňský vítěz 10. ročníku literární soutěže o cenu Filipa Venclíka

20. října 2010 v 20:53 | Anika |  ►Den ode dne
Asi jsem se zamilovala....však si to přečtěte sami.....



Vojtěch Třeštík


I.

Chtěl jsem pochopit Boha,
a to nerozumím člověku…

II.

Nikdy se nedozvím jestli
vyhraje dobro nebo zlo
Aspoň že můžu sledovat
jak se znovu a znovu
rodí den a potoky

III.

Chtěl jsem pochopit Boha,
a to nerozumím člověku…

IV.

Asi že štěstí je tak krátké
rád měním věčné za prchavé
Až začne padat listí
nebudu umět litovat

V.

Chtěl jsem pochopit Boha,
a to nerozumím člověku

VI.

Asi příliš pochybuj…
Přesto vím, že ke mně
jednou ve snu přijde táta
a tichým hlasem mi poví
že jsou aleje, které nám
nikdy nevykácejí…

MILUJU ...

18. října 2010 v 19:39 | Anika |  ►Hudební kout


Elán - Amnestia na neveru


Cez more cez oheň láska nás prevedie
Hravo nás podvedie telom aj v duši
Len žiadne spovede lepšie nič nevedieť
V najlepšom prípade len niečo tušiť.

Vie to aj piatačik, vie to riaditeľ školy
Že láska občas tak nádherne bolí
Miluje dotyky tance a gestá
Neverných odmení a verných trestá.

Láska Bože, láska, kde Ťa ľudia berú
Vyhlasujem veľkú amnestiu na neveru.

Láska má recidívy tak dlho kým sme živí
nikdy jej nie je dosť má čudnú minulosť
Láska je zázrak, ktorý sa koná bežne
Chalani sú z nej chorí dievčatá také nežné

Láska je kukla, ktorá sa na motýľa zmení
Až keď mu krídla zhoria,vie pravdu o plameni.

člověk musí v životě dycky něco posrat, aby se mohl dostat dál....

17. října 2010 v 11:17 | Anika |  ►Den ode dne
Drahý Živote,
s
co já od Tebe vlastně očekávám? Narodila jsem se a ani nevím proč. Jaktože zrovna mně bylo přiděleno žít? A co ty ostatní děti, co se nenarodily/nerodí/nenarodí? Proč nejsem jedna z nich?
Dnes ve dvě ráno, jako by ses pozastavil, Živote. Stalo se to, co jsem předpokládala.
Akorát jsem nečekala, že to bude tak brzo. Ty víš, co se stalo a sem to křičet nechci, prostě skončila jedna životní etapa a další začíná. Netušila jsem, že dokážu jednoho člověka povzbuzovat a posléze mu svojí existencí ubližovat a to hodně. Je to paradox? Ale Tys to tak chtěl, Živote, a já věřím tomu, že to, co se stalo, je správné. Jen Tys to věděl a já to vím teď taky.
Živote, proč vůbec jsi? Jaký je smysl Tebe mít, když Tě pak stejně ztratíme? Nikdo nikdy na moje otázky nezodpoví. A asi je to dobře. Proč znát všechny odpovědi?
Všiml sis někdy, jak jsou cigarety až nebezpečně inspirující? Vidím v nich beznaděj a osamělost. A přitom tolik lidí zabíjejí. Živote, dal jsi nám tisíce paradoxů a tisíce otázek. A já nevím, co Ti dál psát a na co se Tě ptát. Snad Ti jen....poděkovat?

v posteli, o půl třetí ráno. důvodů? až moc...

17. října 2010 v 10:10 | Anika |  ►Když básník přichází o iluze
Vždyť se nic neděje.
Jen tikají hodiny,
tikají vždycky stejně,
tikají ti do života
a stále budou,
nikdy je nezastavíš.
Je paradox,
že jsem ručička,
a ať ukazuju jakékoli číslo,
vždycky tě rozpláču,
pletu se ti do života
a stále budu,
nikdy mě nezastavíš.
Ale třeba se ti to jednoho dne
opravdu podaří.
Konečně na mě budeš moci zapomenout
a budeš šťastný,
co já vím...?
Vždyť se nic neděje.
Jen tikají hodiny.
Ale bez ručičky...

Je ráno, je ráno...nohama stíráš rosu na kolejích...

13. října 2010 v 8:03 | Anika |  ►Den ode dne
Dneska nejdu do školy, heč. Ale ne, že by to bylo něco k závidění-mířím na alergologii a tam mě zase doktorka seřve, jaktože jsem nepřišla na kontrolu už dřív a blabla. "Víte, kdyby jste se s dcerou pro tu léčbu rozhodly do jejích 15ti let, tak by to bylo mnohem levnější!". A za pár minut zas. "Nojo, to je tím, že jste nepřišly, dokud slečně nebylo patnáct..." Jasně. A když to do vás takhle porád hustí, tak už tuplem nechcete podstupovat léčbu alias každej tejden ježdění do Brna na vakcinaci po dobu tří let. No, jsem zvědavá, co z ní zas dneska vypadne...
V sobotu jsme s E. jely do Brna, šly jsme se podívat na den otevřenejch dveří na taneční konzervatoři. Bylo to super, moc se mi to tam líbilo. Je to tak hezký napohled...A pak, když se E. bavila se svýma bejvalýma spolužačkama, bylo jasný, že taková pěti až desetiminutová moderna nevznikne jen tak přes noc. Spojení jako "totálně rozedřený nohy", "úplná vyčerpanost", "týdenní rozvrh-dvakrát 11 hodin, jednou 10, jednou 9 a jednou 8" mě vrátily na zem. A proto baletky a baleťáky obdivuju.
w
Líbí se mi podzim! Ach. A ještě, když se člověk prochází venku s foťákem. Jenže kolikrát ta nádhera nejde ani zachytit, aby tam nepřekážel kus elektrickýho vedení, silnice s autama, rozestavěnej barák,a podobně. Chtělo by to vyrazit na Oslavku, jak loni. Protože u řek je podzim ještě mnohem krásnější.
Včera v chemii se mi dostalo tak trochu malinké nirvány, když mě napadlo pokračování prozatím nejvážnějšího pokusu napsání knížky, a protože jsem se k tomu kvůli škole a podobným záležitostem už skoro dva měsíce nedostala, teď jsem zase objevila tu chuť si na chvíli sednout a vymýšlet osudy skoro vymyšlených lidí na nevymyšleném místě a teď už to souvětí ukončim, protože bych se do toho mohla docela dobře zamotat. A taky mě štve, že už přes tři týdny nevznikla žádná nová básnička. Teď nevim, jestli se mám moc dobře, že nic nevzniká a nebo až tak špatně, že nic nevzniká, protože to ani v jednom stavu nejde. Nět. Mám se fajn. :) A teď už musím běžet na vlak. Ale v noční košili to nejspíš nepůjde. Mějte se hezky a užívejte si nenáviděného podzimu! :)
PS: Taky vás tak baví zdůrazňovat některý věci kurzívou? :)

English? Who needs that? I'm never going to England! (Homer Simpson)

10. října 2010 v 16:41 | Anika |  ►Svět ve fotografiích
Slíbila jsem, tak tady jsou. England, you're waiting for us!

2

Maj flavrs ár bjůtiful!!...vaše flavrs sou hnůj! Hnůj!

9. října 2010 v 16:49 | Anika |  ►Den ode dne
Občas se zastavím a přemýšlím, jak se ten svět strašně rychle mění. S člověkem, se kterým jste byli před pár lety úžasní kamarádi, se vůbec nevídáte, když už jo, tak se nepozdravíte a ani jeden o druhym nic nevíte, jen si všimnete té změny. A tak vůbec, všici se na svět tak nějak divně ksichtí. Já osobně bych raději vyměnila e-maily za dopisy, esemesky za schůzky, počítač za běhání po venku...nemyslete si, taky jsem líná a je mi jasný, že bych se bez mobilu neobešla ani na den, ale vždyť taková doba není zas až tak daleko za náma. Ale to je fuk.
af
Včera byly asi ty nejlepší taneční za celou dobu. Hrozně moc mě to tam bavilo. Učili sme se otočky při walzu, při jaivu a taky ještě polku a "slow rock". Yep, možná sem byla jediná, kterou to tam bavilo, nu což, nevadí :D Po tanečních jsme šli s partou asi 12 lidí na Sklep a to bylo taky moc fajn. Taková afterparty. No a po té afterparty následovala ještě jedna afterparty, tzv. "afterpárty po afterpárty" a tu jsme si taky myslím užili. A taky jsem dostala od kamarádů čokolády a bonboniéru a tak a moc mě to potěšilo, oni jsou všici tak hodní, až si to snad vůbec nezasloužim...
Jo a miluju podzim a ty stromy, co jsou všude okolo nádherně zbarvený. Každej den si slibuju, že vyběhnu ven s foťákem a všecko nafotim, ale musíte mi držet palce, abych se k tomu někdy odhodlala. (O té lenosti sem vám už tu něco říkala...:)) A taky miluju kávu "irish cream", kterou sem přivezla z Anglie, je naprosto dokonalá. Jakože kávu skoro vůbec nepiju, tak tahle mě absolutně dostala. A stejně...není nic krásnějšího, než když můžete obejmout člověka, kterýho máte rádi. A že sem si toho teď díky narozeninám užila. Lalala. Mějte se :)

Can you hear heaven cry?

5. října 2010 v 17:00 | Anika |  ►Hudební kout
...ono se k tomu vlastně nedá nic napsat. Je mi z toho videa vždycky do pláče. A taky ještě to, že miluju ty jeho počítačem dobarvený modrý oči..
Nejlepší je to od 2:45 do 3:18 ...


RyanDan - Tears Of An Angel

I ♥ LONDON

4. října 2010 v 17:12 | Anika |  ►Den ode dne
A jako na potvoru mi zrovna celej den zní v uších tahle. Stalo se mi něco? Sama nevím..
Včera jsem měla narozeniny. Protože jsem si hned po tom, co jsme přijeli z Anglie, obnovila fejsbuk, hodně lidí, od kterých jsem to ani nečekala, mi popřálo a vážně mě tím hodně potěšili. Jsou vážně hodní... :)
Ale potom tu taky bylo něco, co mě hodně zamrzelo. Někdo zapomněl. Nebo si vůbec nevzpomněl?...Vím, že se lehce zapomíná. Jenže zrovna v případě, když si smsky k narozkám posíláme každej rok?...Nu což. Jsou to přece jen pitomý narozeniny....
Dneska nám taky fyzikář oznámil, že "to, že jste se vrátili v pátek z Anglie, neznamená, že jste se přes víkend nemohli věnovat fyzice!" a tím mě teda dostal. Jasně. Celá žhavá. Miluju, když přijedu z Anglie a můžu se zase začít učit fyziku.
k
A vůbec. Chce se mi utýct zpátky do Anglie. Tam jsem neměla žádný starosti a bylo mi fajn. Nejraději bych odmaturovala hned teď, abych si ty studentský léta užila jinak než ve škole. Ale copak to jde? Musím se učit, abych prošla dál. A můžu něco? Můžu-držet hubu a krok. Jenže stejně nikoho nezajímá, co doopravdy chci. A když už to někomu řeknu, tak na to máš přece ještě čas. Ano. Jsem malá, blbá a naivní. O životě nevím nic a místo školy bych si raději užívala. Nevím co bych dělala, s kým, kde a jak, ale vím proč. Protože mě to věčný vstávání o půl sedmý do školy pět dní v týdnu nebaví. Protože nechci promarnit ty nejhezčí léta života sezením a učením pitomostí ve škole. Protože jsem sobec a chtěla bych dělat jen to, co chci já. Vím, že jsme na tom všichni stejně, a tak proč mi to jde ksakru tak proti srsti? Jsem líná. To bude vono. A co. Vlastně ani netuším, proč vám to sem píšu. Ale ono je to asi jedno. Viď.
Taky se vám někdy stane, že článek začnete psát pozitivně a skončíte totálním vylitím srdce a s depkoidní náladou?

Londýn plný holubů, kafe, červenejch budek a zelenejch trávníků.

2. října 2010 v 16:16 | Anika |  ►Den ode dne
Dvacátýho šestýho září léta páně 2010 se odhodlaní studenti ze tříd sexta, 2.A, 2.B, septima, 3.A a 3.B rozhodli vyrazit na dlouhatanánskou cestu přes Českou republiku, Německo, Nizozemí, Belgii, Francii až do Anglie. Vyrazili jsme ve 12 hodin odpoledne a dorazili kolem deváté ranní. Po necelém dnu sezení v autobuse a trajektu následoval pochod po centrálním Londýně. Viděli jsme spoustu zajímavejch věcí (tolik, že si je už snad všecky ani nepamatuju) a hlavně takový ty klasiky jako Big Ben, London Eye (na kterým jsme se i svezli, a tudíž mohli pozorovat nekonečně dlouhej Londýn zvrchu), Tower Bridge, Tower, a tak dále. Kolem sedmé večer si nás rozvezli rodiny a i když jsme se bály, kam se K., E. a já dostaneme, musím říct (i za holky), že ta naše byla snad nejlepší. Braian a Carol se k nám chovali skvěle, Carol perfektně vařila a povídala si s náma, jejich šedá obrovská kočka Mupped si nás taky oblíbila a pak tu byly ty nádherný pokoje a koupelna v horním patře (který jsme měly samy pro sebe), celodenní těšení na večeři, ochota a slzy při loučení.
egvb
V okolí Londýna jsme strávili pět dní, navštívili jsme ještě Hastings a Portsmouth. těžko se to zpětně popisuje, protože je toho tolik, že se mi to skoro nechce psát, ale snad jen, že se mi po tom všem hrozně stejská. Líbí se mi, jak jsou Angličané milí a přívětiví, líbí se mi obrovskej Londýn, líbí se mi ochotný prodavačky, líbí se mi tisíce obchodů, líbí se mi Starbucks a Subway, který u nás skoro nejsou, ale v Londýně jsou na každým rohu, líbí se mi tousty a černej čaj s mlíkem na snídani, líbí se mi angličtina, líbí se mi Anglie. S Carol jsme se domluvily, že tam za dva roky po matuře přijedem. Ona je totiž zvyklá, bylo u ní ubytováno celkem už přes 400 studentů a někteří za ní jezdí doteď každej rok. Nedivím se. V Anglii je prostě nádherně a pojedu tam znovu, vím to.
Dohromady nás tam bylo asi 80 plus šest učitelek, ale byli jsme rozdělení do dvou skupin a tohle je ta naše. Jsem moc ráda, že jsem byla s těma lidma, se kterýma jsem byla. Myslím, že jsme si to užili náramně. Seeya in LONDON!!!
ag
(PS-Ellie, která jsi napsala pod předchozí básničku, moc jsi mě potěšila. Dlouho jsem přemýšlela, kdo jsi. Ale pak mně to konečně došlo... :))