Leden 2011

Empty sky.

20. ledna 2011 v 15:24 | Anika |  ►Den ode dne
Budu tady.
(kdyby mě někdo hledal)

Přetitulkováno.

14. ledna 2011 v 14:10 | Anika |  ►Den ode dne
Nebaví mě to tady. A nic se neděje. Až se něco dít bude, tak se sem vrátím.
Arrivederci.

Pozdravuj pocestný, svět je malej, dokonalej...

8. ledna 2011 v 17:04 | Anika |  ►Den ode dne
....HEJ! HEJ! HEJ! HEJ! HEJ! HEJ! HEJ! HEJ! (by Divokej Bill)
***
Mám ráda plesy gymplu. Za tento školní rok to byl už třetí. Těším se na ten únorovej.
to
Včera byl stužkovák. Prezentace se všem třídám povedly a samotný stužkování a do toho skladby od Yirumy mě fakt dostaly. Mmmm, málem jsem měla slzy v očích - ať už jen, že jsem si uvědomila, že někteří lidi, které moc ráda dennodenně potkávám, tam za půl roku nebudou a do toho ještě profesor, který jde na operaci a asi se nám už nevrátí.....bác.
Byla jsem vážně naměkko.
Ale stejně - nečekala jsem, že se ples vydaří. Nechtělo se mi tam, byla jsem unavená a hodně dlouho jsem tam jen lítala a neměla co dělat. Naštěstí tam byla J., tak jsme tam bloudily spolu. Prvně se hrály pořád jen valčíky a polky, ale s přibývajícími hodinami už jen buď ploužáky nebo typické zábavovské songy. Vlastně mě to začalo bavit až tak od čtvrt nebo půl dvanácté. Díky němu. A stejně to stálo za to.
Brejkdenz a tleskání nad hlavou, skákání, zpívání, nealkoholický mojito (měla tam bejt šťára, ale stejně tam nikdo nepřijel), moc fajn společnost a on.
A na ten únorovej jsem prej už zamluvená. Hehe.
Vlastně dneska nedělám nic jinýho, než na něho myslim.
Mmhmm..
Stačí mi každej den sehnat 25 korun a do konce dubna mám dredy.
***

Bičíz? To je nejspíš číz se dvěma druhama sejra.

4. ledna 2011 v 13:41 | Anika |  ►Den ode dne
Když jsem tenkrát byla na té kontrole s očima a dělali mi testy, zjistili, že mám hodně suchý oči. Jestli ovšem léčba znamená plakat a plakat, tak už je mám opravdu v naprostým pořádku.
...
V neděli druhýho ledna dva tisíce jedenáct (jestli se to píše dohromady nevim) jsem zažila jeden z těch horších dní, už probuzení a první pozdravení s rodiči stálo za starou belu. No, podrobnosti vynechám, prostě to celý skončilo asi hodinu a půl-ovým pláčem a vodopády slz pak spustilo vpodstatě cokoli. Hlavně otázka: "Co se ti, prosím tě, stalo?"
Co by? Nic. Ono se přece nic neděje! Akorát těch slz je nějak víc než kdy bylo. Ale všechno je vlastně v naprostém pořádku, všechno je dobrý, není důvod a kdesi cosi. Akorát mně už (bohužel) není pět let, abych nepoznala, že se okolo něco doopravdy děje.
Rodina.
Základ státu.
Základ štěstí a spokojenosti.
Základ trápení.
aa

...